Žáčka by měli povýšit

27. listopad 2009

"Jedno je však jisté: Jen odvoláním Žáčka z funkce ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů se nic nevyřeší. Jediným rozumným a správným řešením je zrušení zmiňovaného ústavu a převedení jeho historického bádání na opravdu vědecká pracoviště. Prozatím jen mávněme rukou a spolu s Krylem si řekněme: Hle, jak se perou..."

Citovaný názor pochází z pera komentátora komunistického deníku Haló noviny Jiřího Košťáka. Pohled komunisty nikoho nepřekvapí a právě proto se nebere vážně. Přesto názor principiálních odpůrců Žáčkova dokumentačního a vzdělávacího střediska stojí za pozornost, protože hodnocení pochází od lidí, kterých se přímo týká. Tím pádem není jejich názor objektivní, ale na tom v případě sporu o ředitele Pavla Žáčka nesejde.

Proti ústavu a jeho řediteli se opět zvedla vlna kritiky, tradičně kvůli konfliktní publikaci, která mírně zpochybnila skvělou pověst revolucionářů z listopadu 1989. Jeden z nich totiž donášel tajné policii a publikace tohoto faktu se prostě mnoha pamětníkům nelíbí. Proto se hovoří o tom, že je třeba Žáčka odvolat a s ústavem něco udělat.

Komunista Košťák tvrdí, že ústav se má zrušit. Zveřejňuje temné stránky bývalého komunistického režimu a to se pochopitelně redaktorovi Haló novin líbit nemůže. Redaktor však říká něco navíc. Odvoláním Žáčka se situace nevyřeší. V tom má stoprocentní pravdu. Košťák argumentuje tím, že historií se má zabývat příslušný ústav Akademie věd. Proč odbornou práci svěřovat Pavlu Žáčkovi, který vzděláním historik není. I v tomto případě má redaktor přinejmenším půl pravdy.

Žáček skutečně historik není a Ústav pro studium totalitních režimů není klasický vědecký ústav. Zůstává jen otázka, jestli jsou argumenty dostatečné k tomu, aby se ředitel propustil a ústav rušil. Když se nechá stranou emotivní diskuse vedená účastníky s předem hotovými názory, tak není pochyb o tom, že Ústav pro studium totalitních režimů má kromě odborné vědecké práce další povinnost, totiž spravovat archiv StB a dalších represivních složek minulého režimu. Když se ústav zruší kvůli údajně nekvalitní vědecké práci, bude nutno zřídit novou instituci, která by archiv spravovala.

K tomu mají Žáček a jeho lidé povinnost údaje z archivu zveřejňovat. Svým způsobem je to neobvyklý úkol, protože státní archivy své dokumenty publikují obvykle až po padesáti letech, kdy se zveřejněná data nemohou dotknout nikoho z živých lidí. To je ovšem vyloučeno u archiválií, které mají objasnit, jak fungoval minulý totalitní režim známý tím, že falšoval realitu. Česká společnost i politika mají zájem na tom, aby se konečně správně popsalo, v čem Češi mezi čtyřicátými a osmdesátými lety minulého století žili.

Ústav pro studium totalitních režimu má tedy tři úlohy. Má sloužit jako archiv, jako vědecké pracoviště a ještě jako vydavatelský dům. Na jedné straně je tedy jasné, že převedením vědeckého bádání od Žáčka do Akademie věd se nic neřeší, na druhé straně se dá usoudit, že toho je na Žáčka a jeho lidi přece jen moc.

Vzorový postup je k dispozici, samozřejmě v Německu. Neexistuje jediný ústav, který spravuje, zkoumá a zveřejňuje data tajné státní policie Stasi. Němci zřídili archiv, kterému se říká podle jména ředitele či ředitelky, tedy dříve Gauck-Behörde, dnes Birthler-Behörde. Sídlí v bývalé budově Ministerstva pro státní policii v berlínské čtvrti Lichtenberg, třídí dokumenty a dává je k dispozici veřejnosti.

O několik stanic autobusem dál je Památník Hohenschönhausen, bývalé vyšetřovací vězení tajné policie. Bývalé vězení slouží jako muzeum, kam chodí desítky tisíc návštěvníků ročně, a zároveň jako vydavatelství a grantová agentura, která platí vysokým školám studium minulého režimu. Jeho ředitel Hubertus Knabe sám publikuje a aktivně vystupuje v tažení, aby bývalí agenti Stasi nepracovali ve státní správě nebo třeba v novinách.

Knabe hraje zcela legitimně roli, o kterou se v Česku opatrně pokouší Žáček, když, jak se říká, "cíleně" zveřejňuje některé informace. Skandální odhalení pochopitelně vyvolávají skandály a ostrou kritiku, nikdo však Knabemu nevyčítá, že je špatný historik nebo archivář. Historici zcela chladně pracují v nedaleké Birthler-Behörde a jejich data se neodvažuje nikdo zpochybňovat.

Také Knabeho kritizují bývalí disidenti, jiní však pracují jako průvodci po bývalém vězení, kde dříve byli sami zavřeni. Také Knabe dělá chyby, ale kdo je nedělá.

Ze srovnání s Německem tedy nevyplývá, že Češi svou snahu o vyrovnání s minulostí přehánějí, spíše jim něco chybí. Nejjednodušší by bylo nechat v budově Žáčkova ústavu v Praze na Žižkově archiv StB a zřídit muzeum a publikační centrum v bývalé vyšetřovací věznici StB v Ruzyni.

To by se ovšem věznice musela přestat používat jako kriminál pro běžné zločince. Že se tak dosud děje, je jednou velkou ostudou současného demokratického režimu. Občasné a možná i řízené úniky dat z Žáčkova ústavu budí velké vášně, proti tomu, že se v celách bývalých politických vězňů dosud zavírají lidé, jde ale o naprostou maličkost. Možná je to i tak, že se ve sporech o Žáčka ozývá špatné svědomí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Petr Holub
Spustit audio