Hrozí Zeleným další rozkol?
Mirek Topolánek ani představitelé jiných politických stran na sjezdu Zelených nebudou. Nedostali pozvání. Ale přesto budou možná ještě mnohým účastníkům ještě znít v uších slova předsedy ODS z loňska, kdy je zapřísahal, aby svou stranu sjednotili za Martinem Bursíkem.
To proto, aby zůstal se svými ministry ve vládě, a Topolánek pak mohl, coby předseda vlády, začít kydat Augiášův chlév ve své vlastní straně.
Dnes to vypadá, že tehdejší Topolánkova výzva byla spíš medvědí službou, a to jak straně Zelených, tak vlastní vládě. Bursíkovým tehdejším kritikům uvnitř Zelených, kteří byli stejně přesvědčeni, že s ODS se jejich strana kompromituje, tenkrát jen přidal munici. A Olga Zubová se spolu s kolegyní Jakoubkovou "spoluzasloužila" v parlamentu nakonec o to, aby Topolánkova vláda padla uprostřed českého předsednictví EU. Za to pak dostala od hodného mecenáše vlastní zelenou partaj, billboardy po celé zemi a přední místo na kandidátce sociální demokracie do příštích voleb.
Pokud na ní zůstane, bude mít na rozdíl od nového předsedy Zelených, ať už to v sobotu v Brně vyhraje Liška nebo Stropnický, křeslo v parlamentu zaručené. Zda totiž strana Zelených dokáže do léta svůj hlavní problém, totiž propast mezi pragmatiky a fundamentalisty, překlenout natolik, aby se zase nerozštěpila, je naprosto podstatné pro její setrvání v parlamentu.
Už proto by si delegáti Zelených teď měli věci vyříkat a snažit se rozpory překlenout. Nejde jen o volbu předsedy a jeho zástupců. Je třeba se dohodnout, jestli a jak se změní stanovy strany. Už minulý předseda Bursík si stěžoval na dvojkolejnost, kdy vedle užšího vedení strany existuje ještě republiková rada, a tyto dva orgány se drží v šachu. S návrhy na změny nebude část delegátů zřejmě souhlasit a pokusí se debatě o nich nejspíš zabránit. Také není jasné, jestli se povede schválit pravidla, omezující počet a délku vystoupení jednotlivých delegátů na sjezdu.
Dodejme, že problémy tohoto druhu nejsou ale v zelených stranách nic neobvyklého, ani v evropském měřítku. Sjezdové střety mezi takzvanými fundis a realos, tedy mezi fundamentalisty, kterým jde především o čistotu zelené ideologie, a zkušenými harcovníky, kteří v politice sází na kompromisy v koalicích s dalšími politickými stranami, jsou dodnes běžné například i v sousedním Německu. Tam, kde se Zelení dostali do vlády, zaujímají ovšem skoro vždy středovou pozici a spolupracují s pravicí i s levicí. Přičemž na zemské a městské úrovni už si to vyzkoušeli i v koalicích ještě pestrobarevnějších.
A tady jsme u hlavního rozdílu, mezi Zelenými v Česku a v Západní Evropě. V zahraničí sbírali Zelení nejdřív zkušenosti v komunální politice, než se eventuálně dostali do centrální vládní koalice. Vyvíjel se tím pádem jak jejich vztah k praktické politice, tak ideologický program. V Německu dokonce tak zásadně, že Zelení nakonec opustili i svůj klíčový požadavek aby Německo vystoupilo z NATO, a v souvislosti s válkou v Kosovu se vzdali také svého jednoznačně pacifistického postoje.
Co ale v nevzdali, je důraz na trvale udržitelný rozvoj. A v této souvislosti i na obnovitelnou energii, a především na ochranu klimatu, ale také například na lidská práva, na sociální soudržnost, a na liberální přístup k menšinám. To akcentují i zdejší Zelení, kteří teď v Brně hrají o svou budoucnost parlamentní strany. Předem se dá říct jen jedno: bez nich by byla parlamentní scéna chudší.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
