První na pólu IV. - Po ledu a na dno
Dnes už se zdá být prokázané, že první člověk stoupl vlastní nohou na led severního pólu až v roce 1948. Ruského vědce Pavla Gordienka a jeho druhy tam doneslo letadlo. Přímo po zamrzlé hladině se severní pól podařilo dobýt až o devět let později.
Ve čtvrté části svého vyprávění o tom hovoří Stanislav Bártl, novinář, publicista, spisovatel a svého času i cestovatel po polárních krajích... Sto let staré snahy amerických polárníků Cooka a Pearyho jsou sice hodné obdivu, dnes se však skoro na sto procent ví, že oba dva, z důvodů, známých zřejmě jenom jim, oklamali veřejnost, když tvrdili, že došli na severní pól. O podobné výpravě pak hodně dlouho nikdo ani neuvažoval, a tak se stalo, že se první lidé dostali na severní pól povrchovou cestou až na konci 60. let minulého století. A neměli to vůbec jednoduché.
Stanislav Bártl: První, kdo se o to pokusil, byl Ralph Plaisted, americký pojišťovací agent z Minnesoty, který byl nadšeným propagátorem nového dopravního prostředku, kterému v Americe říkali "snowmobile". U nás se pro něj vžil název sněžný skútr. Plaisted podnikl ještě se třemi kamarády první pokus v roce 1967. Ten se nevydařil, protože tam byly velké plochy volné vody, přes které samozřejmě nemohli. V následujícím roce pak sehnali dotace asi od padesáti firem, které v tom byly nějak zainteresované a znovu na těch sněžných skútrech vyrazili na severní pól. Trvalo jim to přes čtyřicet dnů a bylo to opravdu těžké. Dokázali to jedině díky tomu, že měli leteckou podporu, která jim vozila náhradní díly a palivo. I přesto Plaisted, když o tom po letech mluvil, říkal: "I kdyby někdo přede mně položil milion dolarů, tak už bych to nechtěl absolvovat." Bylo to opravdu namáhavé. Plaistedova výprava byla také první, jejíž přítomnost na severním pólu byla ověřena někým dalším, nezávislým. Byl to americký meteorologický letoun, který tam létal celkem pravidelně; zakroužil nad jejich táborem a hlásil Plaistedovi dolů: "Hele, Plaistede, všude okolo vás je jih!" Takže to mají zhruba potvrzeno, že tam opravdu byli. Pak následoval Wally Herbert klasickým stylem a pak další a další výpravy, které si dávají čím dál těžší úkoly. Malachov a Weber došli z ostrova Ward Hunt na severu Kanady na severní pól a zpátky vlastní silou - bez letecké podpory, bez psů, bez sněžných skútrů; jen lyže, saně a na nich všechno, co potřebovali na cestu. Prostě fantastický výkon!
Ruský polárník Michail Malachov spolu s kanadským kolegou Richardem Weberem podnikli tuto cestu v roce 1995. Až do dnešních dnů nikdo jejich rekordní výkon nezopakoval. Přišly i další skvělé výkony, které ukázaly, že hranice lidských možností je i na pólu hodně vysoko. Vedle různých dobrodruhů, sportovců a osamělých chodců se však na pólu začali objevovat i obyčejní, byť většinou movití, turisté. Dnes je prakticky pro kohokoliv možné dostat se na pól letadlem a od druhé půle 70. let dokonce i lodí.
Stanislav Bártl: Tahle možnost se vyskytla až v době, kdy byl postaven první atomový ledoborec. Atomový pohon umožňuje dlouhou nezávislou plavbu bez doplňování paliva a navíc má ta loď samozřejmě obrovský výkon a je schopna prorážet i velmi silný led. Toho byl schopen už i ten první atomový ledoborec, uvedený do provozu v roce 1959. Já jsem mluvil s jeho kapitánem Borisem Sokolovem, trochu jsem ho znal z Antarktidy, a on mi říkal, že už ty první roky navrhovali, že vyrazí na severní pól a že jim to nedovolili, protože ten první ledoborec byl vlastně experimentální plavidlo. Jmenoval se Lenin, samozřejmě. Oni ho nejdřív museli vyzkoušet na Severní námořní cestě, při práci, pro kterou byl určen, to znamená razit cestu nákladním lodím. Teprve když se ověří, jak pracují atomové reaktory v těch úžasně těžkých podmínkách, kdy se loď neustále kymácí a naráží do ledu, který je pevný jako skála, a osvědčí se přitom, pak teprve se dá pomýšlet na takový husarský kousek, jako vyrazit k severním pólu. Tahle čest a sláva připadla až prvnímu atomovému ledoborci druhé generace jménem Arktika. Povedlo se to v roce 1977, kdy vyrazili z Murmansku, vzali to ještě trochu oklikou Vilkického průlivem na severovýchod (do moře Laptěvů - pozn. redakce) a teprve odtamtud k pólu - a pak zase zpátky. Zvládli tu cestu za 13 dní a bylo to samozřejmě s plným komfortem, protože atomový ledoborec je už takový, dá se říci, vícehvězdičkový hotel. Později samozřejmě, hlavně v období, kdy země procházela tou přechodovou krizí od sovětského typu socialismu k ruskému typu kapitalismu a byla na tom hospodářsky velmi špatně, tak měly ledoborce méně práce na námořní cestě a začaly vozit turisty na severní pól. Dnes už je to běžné; každý rok tam přinejmenším jednou nebo dvakrát nějaká loď jede.
Severní pól je poutním místem vědců, turistů i extrémních sportovců. Mají k němu dnes o něco snadnější přístup, než dříve. Od roku 2002 se každý rok na jaře, vždy zhruba na jeden měsíc, staví poblíž pólu sportovně-vědecká základna Barneo. Zbytek cesty, nějakých 100 až 150 kilometrů, můžete ujít na lyžích, dojet se saněmi nebo se nechat odvézt vrtulníkem. Sportovním stylem došla v posledních letech na pól i řada Čechů. Jako první z nich Miroslav Jakeš - v roce 1993. To ovšem ještě nebylo z Barnea.
Stanislav Bártl: Mirek Jakeš už tam byl asi osmkrát, funguje jako polární vůdce. Ti na to mají licenci. Podobně jako jsou vysokohorští vůdci, tak jsou i polární a on je jeden z mála, který už na to má papír, že má takové zkušenosti. Tak se tam osvědčil, že vedle těch Rusů a Kanaďanů vodí na pól sportovně založené turisty. Ono je to dost náročné. Ve srovnání s těmi úplně špičkovými výkony to vypadá, že to nic není, sto kilometrů, ale je to prostě zabíračka. Záleží také na tom, jaký je rok; někdy tam bývá souvislý led a dá se po něm dobře jet, někdy tam jsou mezery volné vody a musejí to obcházet, takže už to není 120, ale třeba 150 nebo 160 kilometrů. Může přijít mlha, nějaké vánice, takže to jsou dost velké sportovní výkony. Například Reinhold Messner, ohromný borec, který zdolal sólově všechny osmitisícovky a přešel napříč Antarktidou, ten si taky střihnul severní pól a šel taky dvě stě kilometrů z takové předsunuté základny. I pro něj to byl dost náročný výkon.
Z minulých dílů našeho polárního vyprávění víte, že prvním Čechem, který stál na vrcholku naší planety, byl v roce 1991 Ladislav Havelka, který tam doplul na palubě ledoborce. Prvním Čechem, který severní pól viděl ze vzduchu, byl v roce 1928 fyzik a později i spisovatel František Běhounek, člen výpravy nešťastné vzducholodi Italia. Zatím jsme si o něm neřekli nic bližšího - tak to skoro na poslední chvíli pojďme napravit.
Zvláštní a velmi symbolickou tečku za severopolárními prvenstvími udělaly v roce 2007 dvě ruské miniponorky Mir, které se právě na severním pólu potopily až na dno oceánu.
Kolem severního pólu se v posledních letech pořád něco děje. A tak je na místě otázka, jestli i přes to všechno zůstává stále tím romantickým a nedostupným místem, vhodným k dobývání, jako byl kdysi?
Svědectví o tom podává i kniha našeho hosta, novináře a publicisty Stanislava Bártla Záhada dobývání severního pólu, která nás k našemu polárnímu seriálu inspirovala. Snad se vám v kraji věčného ledu a sněhu s námi líbilo.
Vysíláno v Planetáriu č. 49/2009, 6. - 12. prosince 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (13:51).
