Ukrytý svět hub - 1. část

25. prosinec 2009

Ať už kráčíte po louce či v lese, můžete si být jisti, že půda pod vašima nohama je protkána stovkami kilometrů tenounkých, navzájem propletených vláken. Jen tu a tam, nastanou-li příhodné podmínky, vyprodukuje tato skrytá síť viditelný důkaz své existence - vyroste z ní plodnice. Tak vypadá tajemný svět hub...

Průvodcem po tomto světě nám bude vedoucí Mykologického oddělení Národního muzea v Praze Jan Holec... Kam se řadí houby v současné klasifikaci organismů a kolik druhů hub, alespoň přibližně, je vlastně známo?

Jan Holec: V současné době tvoří houby samostatnou říši; není to žádná součást rostlin ani živočichů. Co se týká počtu, tak to je velká neznámá. Opravdu popsaných jich bude několik desítek tisíc, udává se kolem 80 až 100 tisíc. Ale skutečný počet, zejména třeba v tropech, bude daleko vyšší. Některé odhady mluví třeba o milionu druhů, ale to je nepotvrzené číslo.

A je alespoň zhruba známo, kolik se jich vyskytuje u nás?

Jan Holec: Záleží na tom, jak velkou skupinu si vezmeme. Já třeba osobně dělám velké houby, takzvané makromycety, a těch u nás máme kolem čtyř až šesti tisíc druhů. Pak je samozřejmě obrovská skupina mikromycet, kde těch druhů bude zase několik tisíc, takže celkový počet bude 10 až 20 tisíc druhů určitě.

A tím se dostáváme k otázce, co všechno mezi houby patří, protože představa běžného člověka je právě představa té velké houby, kterou najde někde v lese.

Jan Holec: Z technického hlediska jsou tam dvě skupiny, už zmíněné makromycety a mikromycety. Ty mikromycety většinou tvoří nějaké povlaky, lidi tomu říkají plísně; tyto houby se musí studovat mikroskopem a v laboratoři na agaru. Makromycety, velké houby, které tvoří plodnice, patří většinou mezi stopkovýtrusné houby, což je největší skupina velkých hub. Potom máme ještě některé okrajovější skupiny pravých hub, to jsou třeba různé parazitické nebo vodní houby, laikům většinou naprosto neznámé. I málo specialistů se jimi ve světě zabývá.

Většina lidí asi ví, že houby nejsou jen ty plodnice, které se dají sbírat na smaženici nebo do polévky. To nejzásadnější na houbách je podhoubí, které je skryté pod zemí. Co to vlastně je?

Jan Holec: Podhoubí je síť vláken. Když mikroskopujeme podhoubí, vidíme protáhlé buňky, které na sebe navazují a tvoří buď jednobuněčná vlákna nebo jejich shluky - takzvané myceliové provazce nebo rhizomorfy. Kdybychom měli podhoubí k něčemu přirovnat, tak je to vlastně základní živoucí část organizmu, něco jako strom. Plodnice je něco jako jablko na tom stromě - malá část, sloužící skutečně jen k rozmnožování. Ta hlavní biologie, hlavní život houby, se odehrává na úrovni podhoubí.

Jak rozsáhlé může podhoubí být? Jak velkou plochu může zabírat?

Jan Holec: To je velice zajímavá otázka. Jeden čas se dokonce i v odborném tisku udávalo, že největší organizmus na světě je jedna václavka, která má síť podhoubí na ploše několika hektarů. V dnešní době už to neplatí tak absolutně, ale můžeme si představit třeba padlý kmen v lese - v celém tom kmeni je podhoubí jednoho jedince dřevokazné houby. Podhoubí může zabírat plochu několika desítek čtverečních metrů. Lidé mají na zahradě často špičku travní, a tam se dá čekat, že to je geneticky jeden jedinec - takový ten čarodějný kruh, který se rozrůstá. Takže ta plocha, kterou podhoubí zaujímá, může mít od několika centimetrů čtverečních přes čtvereční decimetry až třeba po ary; výjimečně možná i po hektary u té václavky.


Špička travní (Marasmius oreades)

Padl tu tak trochu tajemný termín "čarodějný kruh". O co se jedná?

Jan Holec: Čarodějný kruh tvoří podhoubí, které se od jednoho bodu zvolna rozrůstá směrem ven. Podhoubí zůstává jen v okrajové zóně, takže tvoří kruh, někdy i srpky nebo elipsy. Kruhy mohou mít stáří několika desítek nebo stovek let. V zemích, kde jsou ploché terény, v prériích nebo ve stepích, je dokonce možné z letadla ty kruhy pozorovat jako odlišně zbarvený pruh trávy. U nás to znají hlavně zahrádkáři, protože špička travní velice často tvoří jakési vypálené žluté kruhy, což jsou místa, kde tráva odumřela působením podhoubí, které uvolňuje některé látky škodící trávníku. Jiné houby zase tím, jak rozloží živiny v hlíně působí, že tráva je zelenější. Takže někdy jsou kruhy světlejší a jindy jsou naopak tmavší. V našich poměrech já nejčastěji kruhy vídám v lese, kde je tvoří různé strmělky. Mají průměr třeba dva, tři metry a vypadají někdy nádherně - plodnice natěsnané vedle sebe, které tvoří opravdu krásné kruhy. Čarodějný kruh je fenomén, kdy půda tvoří jakousi velkou Petriho misku, na které se podhoubí rozrůstá směrem ven a tvoří kruh.

Pro velkou část hub je nezbytné vytvářet plodnice, pochopitelně kvůli rozmnožování. Velké houby je tvoří dost pravidelně, i když ne každý rok. Jak je to ale s plodnicemi u mikromycet?

Jan Holec: U mnohých mikromycet jsme my, mykologové, plodnice dosud nikdy neviděli. Dokonce jsme u nich neviděli ani pohlavní způsob rozmnožování. Jsou to skupiny, kde existují takzvané anamorfy; to je jakoby vegetativní fáze organizmu. Jsou to většinou právě plísně, u kterých neznáme pohlavně se rozmnožující část, která se označuje jako teleomorfa. Tam se potom někdy stává, že se ta pohlavně se množící část popíše jako jeden druh, a ta nepohlavně se množící jako druhý druh. Až po čase se zjistí, že je to vlastně biologicky jeden organizmus. To je velice zajímavá věc.

Možná bychom mohli trochu šířeji vysvětlit, proč se plodnice tvoří.

Jan Holec: Tak třeba v plodnicích velkých stopkovýtrusných hub se odehrává pohlavní proces, kde dochází ke splývání jader, k meióze - to je to dělení, kdy se dělí jádro - a potom vznikají výtrusy. Samozřejmě, tím pohlavním způsobem množení genetická variabilita narůstá, takže houba může reagovat na různé změny prostředí. Pohlavní množení má výhodu velké diverzity; ty nepohlavně se množící houby zůstávají pořád tak trochu geneticky stejné, což je zase přizpůsobení na určitý způsob života.

Běžný terén v lese musí být protkán spoustou podhoubí, kde se ti jednotliví jedinci navzájem prolínají a proplétají. To je docela zajímavá představa.

Jan Holec: Je to skutečně tak. Někdy se dokonce píše, že to je "houbový internet", propojený úplně všude. Jednotlivé druhy hub se nepropojují, ale třeba podhoubí mykorhizních hub dokáže propojovat jednotlivé stromy v lese, takže skutečně vytvářejí síť podobnou třeba internetu; stromy si přes podhoubí mohou dokonce vyměňovat některé látky. Prokázalo se, že radioaktivní značení, například fosfor, se z mladého semenáčku dokáže přenést do starého stromu a obráceně. Ta síť podhoubí různých druhů hub v půdě je obrovská. Když se to počítá na biomasu, tak se ukazuje, že houby v půdě tvoří v podstatě klíčovou skupinu, co se týká množství biomasy, druhů a třeba i délky mycelia v určitém objemu půdy. To jsou ohromné rozměry.

A to platí jen o lesním terénu nebo všude?

Jan Holec: V podstatě to platí skoro všude. V lese rostou určité druhy hub a v nelesních biotopech zase úplně jiné. Dá se říci, že houby osidlují všechna prostředí.

O některých druzích hub se hovoří jako o skutečně vzácných. Jejich plodnice vyrostou jen tu a tam, často po dlouhé pauze, kdy je na lokalitě třeba i desítky let nikdo neviděl. Z toho je zřejmé, že přestože plodnice nevyrůstají, podhoubí oněch vzácných hub je někde v zemi stále skryté. Ani podhoubí však nevydrží věčně.

...nemá tedy smysl je na tomto místě všechny vyjmenovávat. Mezi ohrožené však už dnes patří i některé tradiční houby, které u nás kdysi bývaly hojné. Které to jsou a co jim nejvíc škodí?

Mykorhizní houby jsou takové, které žijí v symbióze s kořeny vyšších rostlin. Jejich vztah je oboustranně prospěšný a rovnovážný. A co ještě houby pro svůj správný růst potřebují? To se dozvíte za týden, v druhé části mého povídání s Janem Holcem, vedoucím Mykologického oddělení pražského Národního muzea. Zmíníme se také o jedovatosti některých hub a navštívíme muzejní houbový herbář. Voní to v něm houbami? Poslouchejte a dozvíte se to.

Vysíláno v Planetáriu č. 49/2009, 6. - 12. prosince 2009.
Přepis: NEWTON Media, a.s. Redakčně upraveno.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (14:13).

autoři: frv , Jan Holec
Spustit audio