Kdo je v Německu vítězem roku 2009?

21. prosinec 2009

Kdyby se život řídil učebnicemi politických věd, pak by se nepochybně letošní rok 2009 měl v Německu, kterému tamější media říkají supervolební, stát jednoznačnou kořistí levice. Poučka tvrdí, ocitá-li se země v hospodářské krizi, hledají lidé pomoc a porozumění spíš nalevo než na pravé straně politické scény. Německem sice hospodářská krize cloumala, podle některých skeptiků bude cloumat ještě nějaký čas, ale ve volbách, které ten rok střídaly jedny druhé, vyhrávaly všechny možné strany, jen ne levicové.

Jediné, co si levice, v tomto případě sociálně demokratická, může připsat k dobru, je skutečnost, ač byla krize na pochodu, překvapivě nerostla nezaměstnanost, naopak míra zaměstnanosti se držela stále na stejné úrovni. Tento zdánlivě paradoxní jev je možné přičíst k dobru reformě trhu práce, kterou před pěti lety zavedl sociálně demokratický kancléř Gerhard Schröder pod názvem Hartz IV a která se stala v následujících pěti letech příčinou, že sociální demokracie prohrávala jedny volby za druhými, až nakonec byla v září letošního roku bita natolik, že i nejstarší pamětníci museli lovit hluboko v paměti, aby v dějinách strany našli obdobně krutou volební porážku.

Čest levice nezachránila ani druhá levicová strana, ač si říká Levice, tedy Die Linke. Zpočátku se zdálo, že první body získá v Hesensku, kde jí po volbách v roce 2008 kynula naděje, že se poprvé v historii stane v západoněmecké spolkové zemi vládní stranou. Projekt rudo-rudo-zelené koalice Andrey Ypsilanti však narazil na tvrdý odpor některých hessenských sociálních demokratek a zelených, a v opakovaných volbách počátkem letošního roku zvítězil úřadující křesťansko demokratický zemský premiér Roland Koch. S Kochem do zemské vlády vstoupili na levicové Hessensko překvapivě úspěšní liberálové a předznamenali tak spolu příští možnou černo - žlutou koalici na spolkové úrovni po zářijových volbách.

Výprask levice ve volbách do Evropského parlamentu měl dva protichůdné důvody. Postkomunistické Levici voliči spočítali její protievropské a protiseveroatlantické postoje a sociálním demokratům, přestože šli do voleb s nejucelenějším evropským politickým programem, který jako první chtěl na evropské úrovni řešit problémy, vyvolané globalizací a kapitalismem, voliči spočetli, že i v rámci velké koalice s křesťanskými demokraty nepřestali provokovat pokračováním v reformách sociálního státu. Jasnozřivějším pozorovatelům bylo už tehdy jasné, že jde jen o předehru volebního výprasku na spolkové úrovni 25. září. Ani ten nejzavilejší pesimista však neodhadoval, že výprask bude tak osudový a osudný.

Obě levicové strany si sice na konci srpna mohly maličko pofoukat bolístky tím, že dosáhly 30. srpna slušného výsledku v zemských volbách v Durynsku a v Sársku a utěšit se porážkou neonacistů v Sasku. Už už se těšily, že v Durynsku i v Sársku v úspěšnější verzi zopakují hessenský scénář a že dokonce durynský předseda postkomunistické levice Bodo Ramelow stane v čele zemské vlády. Nestalo se tak. Podíl na neúspěchu mají v této východoněmecké spolkové zemi překvapivě posílení liberálové, kteří podobně jako v Sasku nakonec i zde s křesťanskými demokraty vytvořili vládní koalici. Tak jediná rudo-rudá koalice z voleb letošního roku vznikla v Braniborsku pod vedením sociálního demokrata Matthiase Platzeka. Volby tu probíhaly souběžně s volbami do Spolkového sněmu 25. září. Projekt levicové braniborské vlády zakrátko zpochybnilo odhalení, podle kterého nejméně 6 z 26 zemských poslanců postkomunistické Levice bylo přičinlivými spolupracovníky tajné komunistické policie STASI. Ani v jednom případě však nešlo o bývalé režimní oponenty, ke spolupráci donucené vydíráním, ale o občany, kteří byli zapojeni do tehdejších mocenských a stranických struktur a kteří z titulu zastávaných funkcí udávat tajné policii považovali za součást svých pracovních povinností.

Vítězem tohoto roku je, zdá se, pravice. Rozhodně však ne křesťansko demokratická Angely Merkelové, byť v rámci velké koalice nepopulární práci nechala odřít sociálním demokratům, sama lízala jen smetanu, přesto se udržela u moci pouze za cenu jednoho z nejhorších volebních výsledků ve svých poválečných dějinách.

Jednoznačným vítězem jsou Westerwellovi liberálové, kteří navzdory hospodářské krizi opakovali letitou mantru o nízkých daních, avšak nepřišli s jediným schůdným nápadem, jak udržet zaměstnanost, jak čelit globalizaci, jak přetvořit sociální stát v trvale udržitelný. A možná právě proto. Nic totiž nemohli zkazit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: ern
Spustit audio