Francouzi se Stephenu Clarkovi vyhýbají jako čert kříži

Sedím v opravdové Paříži, v kavárně Cadre Noir. Proti mě upíjí kávu Paul West, tedy pardon, Stephen Clarke. Paul West je jenom hrdina jeho knížek. Určitě je znáte - Merde! aneb Rok v Paříži. Jaké jsou vaše nejoblíbenější formulace? Několik vám jich předložím:

"Vešel jsem doprostřed hotových orgií. Lidé se líbali při čekání na výtah, líbali se před automatem na nápoje. Dokonce i recepční se nakláněla přes pult a s někým se cicmala. Ke všemu s ženskou, která vešla do budovy chvilku přede mnou. Potěš pámbů, řekl jsem si. Kdyby tu teď uhodila epidemie obličejových oparů, budou všichni nosit na palicích kondomy."

Nebo ještě jedna: "Dalším problém bylo, že turecký hajzlík byl na chodbě a dělilo se o něj dalších osm mansard, přičemž v jedné z nich bydlel podle všeho slepec trpící chronickou úplavicí."

"Nejvtipnější jsem, když si dám několik šálků kávy nebo ještě lépe pivo. Proto rád jezdím do zemí, kde mají dobré pivo, jako je Česká republika. Jsem tam obyčejně vtipnější než kdekoliv jinde. Tedy u vás, ale i v Austrálii a samozřejmě v Anglii. A když už jsem se zmínil o vaší zemi, myslím, že máme podobný smysl pro humor, občas trochu depresivní, ale umíme si ze všeho dělat legraci," vysvětluje mi Stephen Clarke.

Od obrovského úspěchu své knihy, které se prodalo na 300 tisíc výtisků, v psaní pokračuje. Následovaly další knihy a každý, kdo do Paříže míří, asi nějakou z nich četl. Kde získává autor inspiraci?

"Lidé mi říkají vtipy, příběhy, hodně čerpám z normálních běžných setkání. Teď jsem třeba přímo posedlý výslovností. Tím, jak můžete změnit smysl slova i věty, když něco vyslovíte jinak, než se to tu vyslovuje. Dostal jsem se tím občas do bizarních situací," vypráví.

Povídáme si o jiných autorech, kteří se usadili ve Francii. Je jich celá řada. Nejznámější je asi Clarkův krajan Peter Mayle.

"Začal jsem číst jeho první knihu, ale přestal jsem po pár řádcích. Mayle totiž v knize Rok v Provence píše, že rok začal v lednu. To je samozřejmě nesmysl. Ve Francii nezačíná rok v lednu, ale v září, takže jsem to odložil. Myslím, že nezná Francii," říká Clarke.

"Obecně nemám rád schéma. Když si někdo koupí ve Francii dům, chvíli tu žije, porouchá se mu topení a hned o tom napíše knihu," dodává.

Clarka znají mnohem více cizinci než Francouzi. Je to asi logické. Bára, která studuje Science Po v Paříži se ptala svých spolužáků, zda-li jí jméno Clarke něco říká. "Pokud to někdo četl, tak to byli cizinci. Francouzi se knize vyhýbají. S touto knížkou se člověk ve Francii střetává na každém rohu. Cizinci třeba sedí na Montmartru a čtou si ji. Pak se kritickým okem dívají na Francouze. Myslím, že Francouzi knihu moc nečtou, protože nemají ve zvyku se moc sebeanalyzovat," míní Bára.

"Ano, četla jsem jeho knihu. Myslím, že by si ji měl přečíst každý, kdo jede do Paříže, aby Pařížanům lépe porozuměl," říká Gosia, spolužačka Báry. Je Polka. Měla v Paříži podobnou zkušenost jako Clarke? "Ano, samozřejmě. Měla jsem stejné problémy s bydlením nebo psími hovínky. Je dobré o tom číst od cizince. Možná, že je to trochu přehnané, ale myslím, že cizinci jsou na řadu věcí citlivější," doplňuje Gosia.

Stephen Clarke je sympaťák. Když jsem ho e-mailem požádal o rozhovor, odpověděl mi okamžitě: "V devět hodin, café Cadre Noir. Je to OK?" Když spolu sedíme, říkám mu, že je prvním člověkem, se kterým jsem se tady za celé čtyři roky sešel v devět ráno.

"Vždy se snažím naplánovat si schůzky na ráno. Pak mám totiž celý den volný a mohu psát. Ale není to jednoduché, třeba s francouzskou televizí. Když mě požádali o rozhovor, rovnou řekli: 'V devět? To je vyloučeno, žádný kameraman v devět nepřijde.' Nikdo z nich totiž nevstane před desátou," dodává Stehen Clarke.