Dobročinnost je občanský postoj, tvrdí sestra nejbohatšího Rusa
Luxusní auta, zlaté šperky, jachty ve Středomoří. Tak si většina z nás představuje život společenské třídy nazývané "noví Rusové". Zdaleka ne všichni příslušníci kasty, která se v Rusku vytvořila po rozpadu Sovětského svazu, ovšem dávají svá tučná konta na odiv. A jsou mezi nimi i mnozí, kteří se místo na pulty klenotnictví vrhli rovnýma nohama do filantropie. Patří k nim i sestra dnes nejbohatšího muže Ruska Michajla Prochorova - Irina. Kam mecenáška směřuje finanční podporu? A co si myslí o "nových Rusech"?
"Je to tu trochu těsné, ale snad se vejdeme," vítá mě Irina Prochorovová v malé kabince výstavního stánku svého nakladatelství. Potkáváme se na moskevském veletrhu intelektuální literatury Non Fiction. Za plastikovými dveřmi bzučí davy čtenářů. Asi jen málokterý by odhadoval, že decentně oblečená dáma s nakrátko střiženými vlasy je sestrou nejbohatšího muže Ruska - oligarchy Michajla Prochorova.
"Víte, byla jsem sestrou svého bratra ještě předtím, než se stal nejbohatším člověkem v Rusku. Chovám se k němu stále stejně. Už od dětství máme dobré vztahy. Možná se o něj jen trochu bojím, protože čím výš se člověk dostane, tím větší rizika to přináší. Co se mě samotné týče, kvůli penězům nějaký extrémní tlak necítím, spíš odpovědnost," říká vystudovaná filoložka, která se na ruském kulturním poli pohybuje poslední dvě desítky let.
Její magazín Nový literární zpravodaj si rychle vydobyl respekt v moskevských intelektuálních kruzích ještě v době, kdy "ruský sen" jejího bratra byl v plenkách. Dnes je z Michajla Prochorova nejen finanční magnát, ale i muž, kterého Západ často považuje za klasického reprezentanta nové ruské bohaté třídy.
V roce 2007 ho láska ke společnosti krásných žen dovedla až do francouzské vyšetřovací cely. Policisté z lyžařského střediska Courchevelle podezřívali oligarchu, který se na dovolenou vydal hned se dvěma desítkami ruských krasavic, z kuplířství.
"Samozřejmě, že by se lidé se statusem takzvaných nových Rusů měli chovat uměřeně. Ale na druhou stranu často jde v podobných případech o provokace a také o předsudky. A právě od nich se odvíjela historie se zatčením mého bratra, kterému se francouzské úřady nedávno omluvily a přiznaly, že šlo o omyl," odmítá Irina Prochorovová nálepku "nového Rusa" pro svého bratra.
Poukazuje na to, že nevychovanost je podle ní obecný problém celé společnosti, které chybí vzdělání a zodpovědnost. Právě tyto dva výrazy jsou podle filantropky v centru projektů, které organizuje nadace, jíž předsedá a kterou financuje její bratr. Ta každoročně rozděluje na kulturní aktivity především na Sibiři přes deset miliónů dolarů.
"Sibiř má velmi silnou lokální identitu, je to zásadní místo plné mnoha paradoxů. Je to nejen region, kde byly odjakživa věznice a za komunismu lágry gulagu, ale zároveň i místo svobody, kam za carského Ruska prchali nevolníci. Je to takový koncentrát všech vlastností Ruska a je to místo, které je potřeba podporovat. V tuto chvíli se soustředíme především na Krasnojarsk, ale projekty chceme rozšířit i na další města. Naše hlavní myšlenka je, že by regiony měly být na kulturní scéně mnohem rovnoprávnějšími hráči, než je tomu teď," vysvětluje Irina Prochorovová, která chce na jednu z plánovaných literárních akcí podle svých slov pozvat i české spisovatele, kteří o Sibiři píší.
Ptám se jí, jak by odpověděla na výhrady kritiků, kteří mecenáše z řad oligarchů podezřívají, že si filantropií pouze kupují odpustky u lidí, kteří v 90. letech ani později na obří majetek neměli šanci dosáhnout.
"Dobročinnost je podle mne spíš občanský postoj, a ne nějaká povinnost bohatých lidí. Myslím, že ruská společnost stále nechápe, že etiku, sounáležitost s ostatními a ochotu pomáhat je potřeba vštěpovat už malým dětem, je to součást výchovy. Mnozí lidé jsou přesvědčeni: 'Jsi bohatý nebo máš důležité postavení, je to tvoje povinnost pomáhat, nám do toho nic není!'" míní filantropka.
"Na druhou stranu však není možné lidi jen obviňovat. Vždyť v novém světě žijeme jen dvacet let. A je tu vidět pokrok. Velkému byznysu je ještě míň než dvacet let a podívejte se, kolik nadací tu funguje. Vůbec jich není málo. Podle mě to svědčí o tom, že lidé pomalu začínají chápat i pojmy, jako je společenská odpovědnost. Ale zjevně to chvíli potrvá, než se přetrhanou tradici mecenášství ze 20. let podaří obnovit," domnívá se Irina Prochorovová.
