Čtyři roky od mrtvice izraelského premiéra Ariela Šarona

Po vyvrcholení sporů s Likudem stranu opustil a založil pravostředovou Kadimu, která je dodnes významnou součástí izraelské politické scény. Krátce nato utrpěl první záchvat mrtvice, ale z té se ještě zotavil. Druhý záchvat v lednu 2006 však provázelo těžké mozkové krvácení a Šaron už nikdy nenabyl vědomí. Prodělal řadu náročných operací mozku a později dalších selhávajících orgánů, ale jeho stav se nakonec stabilizoval. V polovině téhož roku byl přemístěn do léčebny nedaleko Tel Avivu, kde dodnes leží v trvale vegetativním stavu.

Mrtvice ho stihla na vrcholu kariéry i popularity, které se těšil díky svému osobnímu kouzlu, smyslu pro humor i zatvrzelosti, s kterou prosadil odsun z pásma Gazy. Lhostejný nebyl nikomu - Izraelci ho buď milovali, nebo nenáviděli, jako osadníci, pro které byl zrádce. I když se už nemohl zúčastnit parlamentních voleb na jaře 2006, jeho Kadima je vyhrála. Jeho nástupce Ehud Olmert však svým následným počínáním stranu o velkou část voličů připravil a před loňskými volbami se zdálo, že Kadima propadne. Nakonec opět zvítězila, ale tak těsně, že vládu sestavil předseda Likudu Binjamin Netanjahu a Kadima odešla do opozice.

Mnozí izraelští politikové dodnes tuto stranu považují za Šaronovo nejvýznamnější dědictví. Vyklizení pásma Gazy už takový úspěch nebyl - Izrael se nezbavil problému, jak očekával Šaron, ale vytvořil si nový. Z Gazy se stalo hnízdo teroristů a odsun umožnil vzestup Hamasu. Hnutí už měsíc po Šaronově mrtvici vyhrálo palestinské volby a o čtvrt roku později provedlo puč, pásmo Gazy ovládlo a rozdělilo palestinská území na dva znepřátelené celky. Až do loňského ledna Hamas trvale zasypával Izrael raketami; přerostl v jednu ze tří hlavních izraelských bezpečnostních hrozeb a zůstává jí dál, přestože izraelská vojenská operace útoky výrazně omezila. Šaron už nezažil ani únos Gilada Šalita a druhou libanonskou válku s Hizballáhem ani nástup svého syna do vězení, kde si Omri odpykal čtyři měsíce za nezákonné financování volební kampaně svého otce.

Řada politických a vojenských událostí by patrně dopadla jinak anebo by k nim vůbec nedošlo, kdyby Šaron zůstal zdráv a u moci. Je rozhodně jisté, že byl postrachem palestinských teroristů a že Izrael za jeho vlády disponoval nesrovnatelně větší odstrašovací silou než dnes - právě pod jeho vedením se Izrael stal nejúspěšnější zemí v boji proti terorismu na světě. Náznak, jak by se situace možná vyvíjela za pokračující Šaronovy vlády, nabízí poslední rozhovor, který Šaron den před mrtvicí poskytl japonskému deníku Nikkei před plánovanou a nikdy neuskutečněnou návštěvou japonského premiéra Džuničiróa Koizumiho.

Šaron, kterého mnozí Izraelci dodnes označují za jediného politika, který by byl dokázal uzavřít mír s Palestinci, v interview zdůraznil, že nikdy neudělá žádný kompromis v otázce bezpečnosti Izraele. Nepřímo přiznal, že odsun z pásma Gazy byl chybou, protože terorismus po evakuaci neustal. Jasně řekl, že nedojde k žádnému podobnému jednostrannému stažení osadníků ze Západního břehu Jordánu a všechny další kroky budou v souladu s mírovým plánem známým jako cestovní mapa. Na otázku o případném útoku na Írán zdůraznil nutnost diplomatického řešení, ale připomněl, že se jako člen vlády v roce 1981 podílel na rozhodnutí zničit jaderný reaktor v iráckém Osiraku. Jasně prohlásil, že Izrael se nikdy nebude dělit s Palestinci o Jeruzalém, který navždy zůstane nerozděleným izraelským hlavním městem, a jednoznačně odmítl navrácení Golanských výšin Sýrii.

Nikdo neví, jestli dnes Ariel Šaron slyší a vnímá okolí. Jeho nejbližší přátelé, kteří ho často navštěvují, se domnívají, že ano. Podle nich už Šaron není v hlubokém kómatu a k respirátoru bývá připojen jen občas v noci, a někteří dokonce tvrdí, že otvírá oči a komunikuje pohledem. Lékaři však takové zprávy odmítají komentovat a opakují, že je vysoce nepravděpodobné, že by Šaron ještě někdy nabyl vědomí. V tomto stavu se za měsíc pravděpodobně dožije 82 let.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .