Má drahá, hříšná lásko

Bůh Ti žehnej drahý příteli, má jediná, největší lásko - Nikdy, nikdy nezapomeň, jak jsi mi drahý a jak je mé štěstí naprosto ve Tvých rukou.
Vévodkyně Zaháňská, kterou Božena Němcová ve své Babičce vypodobnila jako dobrotivou a milou paní kněžnu, se narodila jako princezna Kuronská roku 1781. Její otec, Petr Biron, vévoda Kuronský a Zemgalský, byl svého času nejbohatším mužem Evropy. Své pobaltské panství s exoticky znějícím názvem (dnešní Lotyšsko) ale ztratil a s mnohem mladší manželkou i dcerami se stal jakýmsi "poutníkem" po tehdy významných evropských místech a dvorech. K nim též patřil palác v Praze v Karmelitské ulici, i náchodské panství, z něhož je nejznámější zámek v Ratibořicích. Nejstarší z dcer, právě zmíněná Kateřina Vilemína, proslula především jako důvěrná přítelkyně rakouského ministra zahraničí Klemense Lothara von Metternich (1773 -1859).

Ocitáme se v době mezi lety 1814 - 1815, kdy krásná vévodkyně věnovala svou lásku (nebo alespoň momentální vzplanutí) zejména anglickému diplomatovi Frederiku Jamesi Lambovi (1782 -1853). Větší část své knihy věnovala Děvana Pavlíková popisu původu hlavních postav, jejich rodinného zázemí, sňatkům a rozchodům v širším kontextu historických okolností všeho dění. Před čtenářem se tak vyjevují souvislosti notoricky známé - datum Vídeňského kongresu, doba, kdy Napoleon "ovládal" Evropu i čas, kdy na všech svých taženích prohrával. Postupně se z textu vynořuje společenské ovzduší politických jednání, zákulisních domluv i pletich. V kulturním dění vstupuje do rozkošnického rokoka jednodušší, ale o to možná smyslnější empír, ohlašují se prvky romantismu. V prostředí vysoké aristokracie se vedle silných vůdců, diplomatů a generálů dostává ke slovu jemná, elegantní salonní kultura. Právě salon vévodkyně Vilemíny patřil kolem roku 1815 k nejslavnějším. Toto prostředí je líčeno sympaticky, čtivě, se zaujetím pro tehdejší postavení žen ve světě mužů. Snad jen občas čtenáře vyruší autorčin poněkud neobratný styl vyjádření. Ten je snad možno přičíst tomu, že D. Pavlíková žije od roku 1967 v Anglii.

Nejcennější částí je však samotný výběr z korespondence určené lordu Lambovi. Celkem 25 dopisů, psaných od května 1814 do října 1815, je uvedeno bilingvně - většinou v angličtině a několik ve francouzštině. Jsou v nich zprávy z cest ("Nalodili jsme se o půlnoci a měli velice neuspokojivou plavbu..."), informace o návštěvách ("Ruská carevna odjíždí zítra ráno - ta nejlepší z celé skupiny nás opustí první.") , vše prodchnuté vřelými a vskutku milostnými slovy ("Víš, cítíš, jak vroucně Tě miluji, jak celé mé štěstí je v Tvých rukou, pokud ano - tak si myslím, že je to nejlepší důkaz toho, že opětuješ mé city.") .

Vyjádření formou dopisu má své neodolatelné kouzlo, dává možnost nahlédnout do intimního vztahu pisatele a adresáta, poznat skrytý svět těch dvou. I když mnohé byly psány s vidinou jejich uchování, možná dokonce zveřejnění, zůstávají v okruhu lákavého tajemna. Příležitost seznámit se s výběrem z milostné korespondence krásné kněžny Vilemíny Zaháňské je tak pozvánkou do prostoru minulosti, ale hlavně do míst, v nichž za všemi konvencemi lze dohledat a dohlédat upřímnou a otevřenou duši.

Děvana Pavlíková, Má drahá, hříšná lásko. Dopisy Kateřiny Vilemíny vévodkyně Zaháňské lordu Frederiku Lambovi 1814 - 1815, Arsci, Praha 2010, 240 s.