Pestrobarevné ptactvo Mexika
Periskop vás znovu zve do Mexika, tentokrát za exotickým ptactvem. O zážitcích výpravy přírodovědců vyprávějí kameraman ing. Michael Strnad z Chýnova a zoolog ing. Petr Lumpe z Regionálního muzea v Mělníku.
Z ptáků, které jsem viděla v hodinovém filmu Michaela Strnada, jsem poznala akorát hrdličku a holuby.
Ze známých ptáků tam žijí vrabec domácí, špaček, hrdlička je velice vzácná, tu jsem našel jen na jedné lokalitě. Pak tam jsou i vlaštovky – ale většina ptačích druhů je zcela odlišných od těch našich. Třeba u nás najdeme jen jeden druh střízlíka, tam jich je řádově deset druhů, od velikosti našeho střízlíka až po střízlíka kaktusového, který je v oblastech centrálního Mexika, kde jsme se pohybovali, druhem nejhojnějším. Je velký jako drozd.
Z filmu se mi zdálo, že tam jsou ptáci barevnější než u nás.
Určitě mají barvy pestřejší. Mexiko je totiž zajímavé tím, že tam probíhá hranice dvou zoogeografických oblastí, takže se tam nacházejí jak ptáci Severní Ameriky, tak ptáci Jižní Ameriky, záleží na oblasti. A ti neotropičtí ptáci jsou samozřejmě krásně barevní. Ale možná je to dané také tím, že u nás víceméně chybí modří ptáci, kdežto tam těch modrých a i červených druhů je poměrně hodně.
Kolibříci, ti jsou v Mexiku také?
Skoro bych řekl: „O kolibřících mi nemluvte!“ Chtěl jsem si jejich natáčení vychutnat, ale nic z toho nebylo, jen pár vteřin záběrů. Při jejich rychlém pohybu a zároveň nicotné velikosti než kamera zaostřila, byl kolibřík o tři kaktusy vedle. Nicméně asi 10 hodin filmu jsem natočil a výsledkem je hodinový snímek. Vzpomínám si, jak jsem přemýšlel, jak budu natáčet ptáky v Mexiku a samozřejmě první, co mě napadlo, byl kondor. Slyšel jsem, že kondor se má správně pozorovat tak, že si má člověk lehnout a dělat mrtvého. Kondor místo obletí, zaregistruje vás a asi za dva dny přiletí a sedne si na vás! Na to mě ale hoši čas nedali, většinou jsme byli za několik desítek minut z místa zase pryč. Ale kondory jsem mohl naštěstí natáčet, naštěstí kondoři v Mexiku jsou takoví „bufetoví“ ptáci. Sbírají, kde co najdou, živí se mršinami. Takže okolo silnic, kde se občas objeví sražená ovce nebo koza, tam je možné je občas natočit. Pro mě bylo největším zklamáním, když jsem viděl zblízka kondora krocanovitého (Cathartes aura) - na obloze působil nádherně, a pak usedl na zem a vypadal jako slepice. Když si sedne, tak má peří načepýřené, jako když má slepice čmelíky a stále se otřepává. Hlavu okolo zobáku má holou, aby mu na peří neulpívaly zbytky, když se zanoří do mršiny – to mu na vzhledu samozřejmě nepřidá. Ale v letu jsou to krásní ptáci, před kterými by člověk smeknul.
Další myšlenka, která mě napadá v souvislosti s natáčením je, že toužil po tom, abychom delší dobu zůstaly u nějaké řeky. Skoro bych měl pocit, že jsem přivolal zhroucení našeho auta, jak jsem si přál, aby se u nějaké řeky porouchalo. Stalo se tak u krásného městečka Santa María del Rio. Potřeboval jsem zkrátka víc času na filmování, alespoň půl dne. Je-li to méně, nemá člověk čas se na natáčení připravit. Překlad názvu sice znamená „Panenka Marie od řeky“, ale tou řekou bylo jen vyschlé řečiště, kde byly pouze malé tůňky - místní lidé tam brali vodu na svoje políčka. Když už tam něco teklo, bylo to pod městečkem, ovšem jednalo se o splašky z městské kanalizace a také to tam pořádně smrdělo. I tak ale byla říčka napajedlem pro koně a krávy, jiný zdroj vody tam nebyl. Mělo to ale výhodu - jak tam těch tůněk bylo málo, tak se k nim slétali ptáci a člověk se k nim mohl dostat zblízka. I tam mě samozřejmě provokoval ten můj kolibřík - chtěl jsem ho natočit a nedařilo se mi to, protože v skrytu jsem viděl jenom na hladinu, ve které se kolibřík zrcadlil. A kdykoliv jsem vykoukl, byl pryč.
A jak zoologové využívali čas, po který bylo auto rozbité?
Chovali jsme se podobně, jenom jsme nezalézali do toho krytu - naopak, občas jsme se bavili tím, že jsme pozorovali kameramana. Michael říkal, že hodně času strávil v krytu. Ten kryt, to byla legrace sama o sobě, protože se vlastně jednalo o takový malý stan, který slouží dětem na hraní. Něco podobného měl Michael, původně měl na něm bílou pandu, ale tu si něčím přestříkal. A když vlezl dovnitř, měl kolem sebe všude plátno, takže se tam nemohl skoro pohnout. Takže jsme byli všichni spokojení, že nenatáčíme, žře se můžeme dívat jen dalekohledy. Volný čas jsme využili k chytání ptáků, protože Tono měl s sebou síť. Problém byl jenom v tom, že k tomu, abyste natáhli síť, potřebujete dva klacky. Ovšem když Vám všude rostou kaktusy, klacky nikde nenajdete. Nakonec jsme je objevili v krajině, kde nějaké keře rostly, a ty jsme potom s sebou vozili. A právě na tomhle místě se nám podařilo chytit střízlíka kaktusového (Campylorhynchus brunneicapillus), toho jsme si prohlédli zblízka. Chytili jsme i holoubka inckého (Columbina inca), ovšem když jsme si ho předávali, tak mi uletěl, takže jsem měl po focení. Právě ve filmu nebo i na výstavě je krásný záběr kardinála úzkozobého (též kardinál ohnivý, Cardinalis sinuatus), což je nádherně zbarvený pták velikosti většího drozda, má krásnou chocholku, má šedočervené zbarvení a žlutý zobák – je to impozantní druh. I toho se nám podařilo chytit a měli jsme z „úlovku“ obrovskou radost, Fotili jsme ho snad tisíckrát.
