Jeroným Klimeš, psycholog

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Dobrý večer.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
V kolika letech jste šel do školy?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Já šel tradičně v 6.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
A vy máte dvě děti. Dva a pět let.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No, pětiletou holčičku a ...

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Ta půjde do školy teď.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No, ta se chystá na zápis.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Ale bude jí 6 ještě ...

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Až v létě, až létě. Právě z tohohle důvodu já jsem si říkal, že budu důvěřovat svým kolegům a necháme ji vyšetřit jako psycholožkou, abych tam jako moc si tam jako tam nestrkal ty své rodičovské představy a uvidím, co mi ta psycholožka, ta kolegyně řekne.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Je podle vás ideální posílat do školy, byť mimořádně nadané, pětileté děti?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No, já se bojím toho, že tam bude selhávat diagnostika. Respektive, že se tady budou fackovat ambiciózní rodiče, kteří chtějí mít to dítě jako geniální takzvaně a versus, to znamená opravdu ty děti, který jsou extrémně nadaný. Já bych k tomu zdůraznil jeden výzkum, který jsem nedávno četl a velice mě překvapil, je to, že u geniálních dětí mají v tomhle tom věku, v těch 6 letech pomalejší růst mozkové kůry, než ty děti nenadané. To znamená, zdá se, že tam existuje inverzní závislost. To znamená, čím geniálnější dítě, tím se jeví na začátku té školní docházky jako hloupější, jako méně geniální.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Ale přece jenom v těch 5 letech, když je dítěti 5 let, mělo by v 5 letech v září nastoupit do školy. Jak se tedy u něj pozná, jestli je mimořádně nadané nebo méně nadané? Protože vy jako psycholog takové věci musíte dělat.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Já to nedělám. Já dělám rozvody. Já nedělám jakoby dětskou diagnostiku ...

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Ale samozřejmě i těmi dětmi se hodně zabýváte také ...

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Ano, ano, ano. Tady je třeba zdůraznit, že rodiče si pletou znalosti dítěte a inteligenci dítěte s jeho školní zralostí. Školní zralost není o inteligenci toho dítěte, ani to, jestli umí číst a psát a počítat v době, kdy jde do školy. Školní zralost znamená především v tom, že poměrně rychlej vývoj kterým ty dětí prochází kolem toho 6 roku, znamená, že prudce naroste citová stabilita toho dítěte. To znamená, když tomu dítěti řeknu, kresli mi tady kličky do toho sešitu, tak to dítě to vydrží kontinuálně dělat těch 40, 30 minut tý vyučovací hodiny. Naproti tomu ty mladší děti se nevyznačují ani tak, že by byly nějak výrazně hloupější, ale že na tohle to nemají trpělivost.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
A tu trpělivost nemusí mít ani mimořádně nadané dítě?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Přesně tak, přesně tak. To znamená jako tady se zaměňuje inteligence a školní zralost.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Jak je to v případě mimořádně těch nadaných dětí, když jdou do školy normálně v těch 6 letech, nemohou se potom naopak nudit, že třeba jim to připadá v té první třídě zvláštní?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Oni se tam budou chvilku nudit, ale oni to rychle doženou ten, ten rozdíl. Ale říkám, nic nebrání tomu, aby ty rodiče tyto děti vzdělávali ve spoustě jinejch oblastech. To znamená, od toho máme kroužky, od toho máme zájmovou činnost. Kromě toho ty rodiče se můžou s tím dítětem dál učit spoustu dalších věcí. Jo, tam problém nadanejch dětí, mimořádně nadanejch dětí, že když se řekne v psychologii nadané, mimořádně nadané dítě, tak psycholog si neřekne, je šťastné dítě, ale řeknou si, chudák sociální vyděděnec a nerovnoměrný vývoj.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Proč si to řekne psycholog?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No, protože ty děti, které jsou mimořádně nadané, tak ony jsou mimořádně nadané třeba v matematice, ale nejsou schopný se v tom kolektivu třeba uplatnit, nejsou schopný vzdorovat šikaně. Jo, to znamená tyhle děti, většinou to znamená, že ony jsou vynikající v jedné disciplíně a v těch ostatních disciplínách jsou průměrný nebo dokonce někdy i podprůměrný. To znamená takový ty mimořádně nadané děti jsou většinou jednosměrně nadané. To znamená nerovnoměrný vývoj. Kromě toho, jakmile jste v jakékoliv skupině součástí jedné procenta těch dětí, tak to znamená, že jste vyděděnec sociální. To znamená každé mimořádně nadané dítě se může v tý třídě jakoby ztrácet a to bez ohledu, jestli je v první nebo v pátý, jo, to znamená jako, jo, tam to dítě prostě ztrácí už jenom třebas oblast /nesrozumitelné/ zájmu. To znamená ty mimořádně nadaným dětem se musí věnovat stejně zvýšená pozornost jako dyslektikům. Jo, jsou, jsou to děti, který jsou velice pravděpodobné, že budou mít nějaké problémy.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Je dobré děti před školou začít učit psát a číst?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Já bych řekl, proč ne?

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Učíte doma dceru číst?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No oni samozřejmě samovolně k tomu tíhnou jo, to znamená, oni si rádi píšou, že se j píše takhle a rádi identifikujou ty písmena, protože chápejte, já jsem člověk, kterej se živí písmenkama, mě ta dcera velice často nachází u počítače. To znamená, když vidí, že já zadávám heslo do počítače, tak ona samozřejmě zná mé heslo do počítače, protože jí hrozně baví to heslo tam vymačkat, protože se cítí dospělá. Když bych opravoval boty, tak ona bude hrozně ráda lepit ten ševcovskej pop, jo na ty boty právě ze stejnýho důvodu, napodobuje tátu. Proto dřív bylo největší hračkou vlak, protože táta jezdil do práce vlakem. Dneska je autíčko a mobil, protože táta jezdí autem a drží v ruce mobil, že jo, protizákonně, když to řeknu takhle, že jo, no.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Dneska začaly ty zápisy do prvních tříd. Mají rodiče nějakým způsobem ty děti připravovat na ten zápis?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No samozřejmě. To je velká událost. To znamená, já bych doporučoval, když ten zápis dopadne, třeba dobře, tak by se to mělo oslavit, aby ty děti šly do toho, aby si uvědomily, že ta škola je velkej předěl jejich životě něco jako matura. Matura se taky oslavuje. Jo, to znamená já bych opravdu kolem toho zápisu, hlavně, když půjde do tý třídy třeba tý první, tak aby se jako z toho udělal nějaká malá rodinná událost nebo malá oslava. Protože to teďka změní tomu dítěti život a běh. Koneckonců všichni jsme tam seděli, že jo, takže víme, co to dítě čeká.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Jak může na to dítě zapůsobit, když se třeba u zápisu dozví, že by měl nastoupit do školy až o rok později?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Nijak.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Nemůže mu to nějak snížit sebevědomí? Ono si to neuvědomuje ani ...

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Ne, pokud, no ne, pokud, to záleží, jak se to bude prezentovat, jo, jestli ty rodiče to budou chápat jako životní prohru, že to je doklad toho, že to jejich dítě je blbý, což je naprosto chybné chápání té školní zralosti, tak samozřejmě to dítě to může převzít to hodnocení těch rodičů. Ale, když to rodiče budou říkat, to je jedno, jak to dopadne, což nejlepší přístup, no tak to dítě to vezme tak, jak to chápou ty rodiče.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Pojďme na jeden výzkum. Organizace Amnesty International vyzvala české úřady, aby letos nepřijímaly žádné prvňáčky do praktických škol. To jsou ty dříve takzvané zvláštní školy. Do praktických škol jsou totiž podle této studie umisťovány hlavně romské děti, a to neoprávněně. Je to podle vás, pane doktore tak, že některé romské děti jsou automaticky posílány do zvláštních škol už třeba u toho zápisu, když ...

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Ano, samozřejmě, já jsem to několikrát viděl, že se to takhle dělo. Někdy je na vině ta škola, že se jich ráda zbaví, aby neměla jako třídy s Romy jako, jo na začátku. Někdy jsou to sami ti Romové, který říkají, no, my tam máme sestřenku, tak já bych byla ráda, aby ona studovala s Klárou, jo, to znamená takhle jako tyhle ty rodinný vazby, jo, což taky má svojí logiku. Každopádně je dobrý tady zdůraznit, že pro romské dítě udělat střední školu, je asi tak těžký jako pro našince dneska dostat kandidáta věd, jo, nebo studovat doktorát, jo, prostě pro to dítě to znamená enormní výkon vzhledem k těm startovním podmínkám.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
To je v těch školách takový rasismus?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No, nejenom rasismus, ale i ty domácí podmínky jsou často velice ubohé a nepodporujou vzdělání. Chápejte, že nejlíp se připravuje dítě na školu ne tím, že se říká, musíš mít jedničky, musíš mít jedničky, ale je nedělní oběd, dojí se a teďka najednou ta rodina se začne bavit o tom, co to vlastně je slunovrat. A jestli, proč teda není slunovrat na jaře a proč je slunovrat v létě. A teďka se o to celá ta rodina zhádá, ale tímhle tím si ty děti uvědomí, co vlastně se s tím, s tou zemí děje, když obíhá kolem Slunce. Takhle se nejlíp ty děti připraví na to vzdělávání. Ne tím, že se řekne, jakto, že máš ze zeměpisu trojku? To já v tvém věku jsem měl jedničku. Jo, to je špatnej příprava. Ty rodiče by se měli bavit, a to se právě třeba v těch romskejch rodinách málo děje, protože tam vlastně není žádná nápodoba rodiče, jak byl dobrej v zeměpise.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Ale je to tedy i chyba podle vás na základních školách, že třeba ti učitelé k těm romským žákům přistupují jinak, než k jiným dětem?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No, tak samozřejmě rasismus v Český republice je velice intenzivní. Je to asi 75 % lidí se rozhoduje ve svým životě rasisticky. A já v tomhle tom směru jsem to viděl několikrát, viděl jsem to u adoptovanejch dětí, a všude možně. Já vždycky tady zdůrazňuju takovej ten můj osobní přístup. Já přistupuju k těm dětem podle toho lékařské zásady především neškodit. To znamená, když Klimeš potká romské dítě, nebo romskýho dospělýho člověka, tak já bych chtěl mít jistotu, že ten Rom po setkání se mnou odejde stejnej nebo lepší. Jo, že neodejde horší. To znamená, řeknu příklad, jedu do Brna, tam sedí v čekárně, sedí tam nějaká romská matka s tříletou dcerkou, ta tříletá dcerka za mnou přijde a kouká se mi do počítače, co tam píšu. Já jí můžu odkoupnout, já mu řeknu, prosímtě, dej mi pokoj, jo, ale já jsem si řekl, tak prostě si sedni tady vedle mě a pustil jsem jí tam nějaký videa, popovídal jsem si s tou malinkou tříletou holčičkou, ta odešla. A já jsem potom, já nevím, jestli ta máma je prostitutka, jestli ta holka až dospěje, jestli taky bude šlapat chodník nebo to bude zlodějka, to mě prostě nezajímá. Já chci mít jistotu, že když tříletá cikánka potká Klimeše, tak po tom setkání s Klimešem odejde stejná a nebo lepší. Což doufám, že se mi tenkrát podařilo, jo.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
V Česku jsou v posledních letech hodně cítit extrémistické nálady. Nejvyšší správní soud v Brně v těch to dnech rozhoduje o tom, jestli zrušit nebo nezrušit radikální Dělnickou stranu. Pokud bude tato strana zrušena, nevyvolá to podle vás ještě třeba větší nárůst extrémismu v Česku?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No, to je velká otázka. Je pravda, že určitě u některý části populace to vyvolá nějakou reakci, že si řeknou, budeme teďka válčit. Ale já myslím, že důležitý není to, jestli nějaká menšina bude válčit, ale jestli se s tím rozhodnutím my nechceme mít extrémistickou stranu, neztotožníme my. Abysme my jako řekli, prosím vás, ale my nechceme rasisty, my nechceme tady utlačovat nějakou menšinu a nebo prostě útočit proti nějakým chudákům. To znamená, já myslím, že není důležitý o tom, jestli zakážeme menšinu, ale jestli se s tím identifikuje ta většina.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
To znamená, že to rozhodnutí toho Nejvyššího správního soudu bude průlomové pro celou Českou společnost?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No, ne, já bysem, my bychom se měli k tomu říci, ne, my nechceme takovejhle druh extrémismu. Jo, podobně, jako když se tady probouzel fašismus, jo, a jak v Čechách tak třeba samozřejmě především v Německu, tak to, co tam nejvíc chybělo bylo to, že ta většinová skupina těch obyvatel, když ještě měla sílu co mu zabránit, tak neřekla rozhodně ne. A to myslím, že bychom měli říct. Jo, že nechceme rasismus, nechceme extrémismus.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Psycholog Jeroným Klimeš je hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Další téma bude o politicích. Čím si psycholog vysvětluje enormní spokojenost lidí se současným premiérem Janem Fischerem? Budeme se ptát. Otázka je jasná, pane doktore. Čím si vysvětlujete tu oblíbenost premiéra Jana Fischera u lidí? Já jenom zmíním včerejší třeba průzkum agentury SANEP, oceňuje ho 81 %, což je docela velké číslo.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Já si myslím, že na rozdíl od těch vůdců politických stran on není pozér a není to takový ten tatrman. Jo, všichni ty politici musí jít skrz politické strany. To znamená, oni začínají, politické strany představují dnešního dne kolem 100 tisíc obyvatel. To znamená, to je přibližně 1 % našeho státu. To znamená 1 % rozhoduje o tom, jestli se tady bude vládnout tak nebo onak, protože oni určí na tom, kdo bude na volitelnejch místech na kandidátky. O tom volič fakticky nemůže nic rozhodnout. To znamená, že ty politici, jejich hlavní kvalifikace je, schopnost prokopat se skrz kabinetní techtle mechtle těch politických stran a když se dostanou k moci, tak je vlastně potom už názor voliče prakticky nezajímá. Prostě rád se dostane do parlamentu, ať chce nebo nechce. Stejně tak se tam dostane Bém a jiný tyhle ty lidi na špici, ty už vlastně ten zájem toho voliče víceméně nezajímá. Ty zajímá jenom ten volič, rozhoduje jenom o tom, jestli se tam dostane ta strana nebo tamta strana.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
A co to vypovídá ale také na druhou stranu, jakým, nebo takhle se zeptám, jaký, jaký vy dáváte důraz právě tady těmto průzkumům veřejného mínění? Opravdu něco ukazují, nebo je to takové, když by vám třeba někdo zavolal a ptal se vás, tak řeknete, no jo, mě je sympatický, víte, o čem to vlastně svědčí?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Tak ty politický, obecně tyhle ty průzkumy veřejnýho mínění můžou bejt z části nepřesný, možná i z části zmanipulovaný. Ale určitě to má, určitě to je nějaká statistika, která je v hrubejch rysech pravdivá. To znamená, popularita politika znamená, že ten politik prostě nedráždí, ale je zajímavý, že Fischer je poměrně výrazná postava, a přesto ...

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
A to se přitom říkalo, když nastupoval, že to je šedá myš.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No, kupodivu se objevil jako jinej. Ale všimněte si ve vývoji našeho, naší jakoby tý nový republiky po sametový revoluci, byli politici, který přišli s tou sametovou revolucí, ty byli velice výrazný, Klaus, Zeman a podobně, jo, ty zmizeli dneska a dneska jdou ty šedý myši, který jdou skrz tu, jo, střední, jo skrz to politický strany, a to jsou naprosto bezvýrazný lidi, který mají jedinou schopnost pohybovat se v kuloárech. Jo, to už nejsou takový ty vůdci revoluce, který byli po sametový revoluci. To jsou prostě jo, ty, který si tam kujou ty ...

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Pletichaří.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Pletichaří, ano mezi sebou.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Co by si třeba z Jana Fischera měli vzít tady ti, jak jste říkal, ti lídři těch politických stran? Ať už je to Mirek Topolánek, Jiří Paroubek, aby se jim právě také zvýšila ta popularita, byli oblíbenější u lidí?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Všimněte si Fischer má ve srovnání se všemi těmito politiky mnohem menší ego, jo, zdaleka není tak jako velkohubej, tak sebevědomej. A zřejmě bude i mnohem větší pracant. Jo, on bude, on ví, co je to práce. Což já si myslím, že ty většina ...

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Tak oni to možná vědí také. Oni říkají, jak pracují několik hodin denně a tak ...

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Ano samozřejmě, no běhají támhle nahatí u Berlusconiho a tak podobně, že jo. Takže takovýhle trapáren tady máme jako, já myslím, že, že to je prostě někde jinde jo ta pracovitost, jo, to, že se zaobírají tím, jak získat moc, to jako chápu, to je jejich celej život, jo, ale myslím, že skutečná práce sedět na zadku a pročítat ty kvanta těch listů, jo, já nechci bejt jít taky do politiky, protože víte co to znamená přečtenejch různejch vyhlášek, návrhů zákonů a tak dále. To, když to chce dělat člověk poctivě, tak musí mít takzvaný sicflaiš, musí vydržet sedět a číst a číst a číst a číst, jo. Což nevím, jestli bych zrovna chtěl já dělat.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Dvacetminut@rozhlas.cz, to je náš email, kam nám dnes můžete posílat vaše otázky a někteří z vás už posílají. Například Pavel z Olomouce se ptá: "Pane doktore, dlouho jsem neměl tak špatnou náladu, jako mám právě teď. A přitom bych se mohl radovat z toho, že je venku sníh a přitom je to naopak. Je to normální?"

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No, je to normální. Já bych tady zdůraznil jeden fakt, kterej se dost často zapomíná. Ví se obecně, že Vánoce byly strčeny prostě do, na ten zimní slunovrat, prostě se to tam dalo arbitrárně a to se tam dalo z jednoho naprosto praktickýho důvodu. Ta strašná zima, tma se dá přežít, jenom když si doprostřed tý nejhorší tmy a tý největší zimy hodíme nějakou velikánskou slavnost. Jo, ta nám to prozáří tu strašnou zimu a to znamená těmahle depresema, který nám popisuje posluchač dřív trpěli mnohonásobně víc lidí, protože si nemohli zapnout světlo, nemohli si zatopit, to znamená, tím, co prochází ten posluchač je naprosto přirozené a normální. V menší míře tím prochází spousta lidí dneska.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
A je nějaká rada, jak přežít tady tu zimní špatnou náladu, nebo zimní deprese se tomu asi říká?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Sezónní, sezónní deprese ...

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Sezónní deprese?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Ono jich je několik druhů. Možná bych doporučil se vrátit k tomu starýmu osvědčenýmu. Buďme hodně s lidmi. Jo, dohánějme to sociálními kontakty, neuzavírejme se do té tmy a zimy.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Dvacetminut@rozhlas.cz, ještě jednou připomínám ten email, kam nám můžete stále posílat své otázky. Marek se ptá, co si myslíte o užívání facebooku a twiteru, tady těch sociálních sítí, jestli z toho člověk může zblbnout?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Samozřejmě může. Pro spoustu lidí je to náhradní existence. Je dobré si uvědomit, že v minulých letech, když lidi se chtěli seznamovat s někým, tak se chodilo na promenády, chodilo se na plesy, plesová sezóna, všimněte si, byla zase v zimě, aby pomáhala tu zimu přežít, že jo, to znamená, ty lidi byli v intenzivním sociálním kontaktu. Dneska mají lidi velikej problém jít a třeba na tramvajové zastávce někoho oslovit. To znamená, my jsme hrozně izolovaný a sociální kontakty hledáme především na pracovišti. Proto tyhle ty náhradní systémy jako je facebook a twiter představuje pro spoustu lidí jedinej svět, a to je chyba, když je to jedinej svět. Ale zase na druhej, na druhou stranu jako způsob seznámení se s někým, myslím si, že se tomu do budoucna nevyhneme.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Ale to znamená, že ti lidé už potom se dostávají do situace, že už mají ty kamarády jenom na facebooku, že už třeba večer ani nejdou ven a jenom si píší s někým. K tomu to až vede.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
U některejch lidí jo a tam je to to, co se ptá ten posluchač. Tam existuje určitý procento lidí, který dokáže zblbnout.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
A je nějaká rada, jak tomu nepodlehnout? Prostě si nezapínat počítač tak často, nebo?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Ne, ne, ne, to je jako u alkoholu. Jsou lidi, který jsou predisponovaný k tomu, aby se stali alkoholiky a tyhle ty lidi si musí dát obzvlášť záležet na tom, aby drželi ten alkohol zkrátka. Jo, to jsou lidi, který mají obecně třeba tendenci se stávat závislými. To nejsou jediný lidi, který se stanou alkoholiky, ale ty to mají obzvlášť nebezpečné. Stejně tak, jakmile zjistím, že jsem na něčem se stávám závislým, tak to vezmu, jo a vyhodím. Já třeba jsem měl problém svýho času, že jsem si koupil telefon a tam byl takovej nějakej sympatickej tetris, já jsem si na tom, takzvaně ujížděl až jsem prostě vzal ten telefon a dal jsem ho tátovi. Jo a od tý doby, když jsem si koupil novej, tak jsem se zařekl, že nikdy v něm neotevřu hry. Tak zatím to držím.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
A máte facebook? Jste na facebooku?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Facebook nemá, zatím ne.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Ani na twiteru nejste?

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Tak, já zatím už těmhle těm moc teďka netrpím. Ale byly časy, kdy jsem tomu taky podléhal. Já jsem měl tendenci podléhat spíš programování svýho času.

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Ještě jedna otázka. Úplně poslední otázka na závěr je od Boženy. "Je pravda, že každý psycholog je tak trochu magor?"

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
No, to možná jo, ale každopádně i každej matematik i každej inženýr, možná i každej ... takhle bych to řekl, je velice dobré, když ten psycholog, když má nějakej osobní konflikt, tak aby ho zpracoval, nějakým překonal. Já si myslím, že bych nikdy nebyl schopnej napsat tak úspěnou knihu o rozvodech nebo rozchodech, kdybych tím rozchodem opravdu neprošel tak, jako jím prochází jakejkoliv jinej posluchač. To znamená, dostal jsem se až úplně na dno. Jedinou výhoduo, kterou já mám oproti běžnýmu člověku, že ty procesy, které ty lidi dostanou na kolena, mě taky dostaly na kolena, že jsem byl je schopen je popsat psychologickými termíny. Ale já myslím, že ta osobní zkušenost, když nad ní člověk zvítězí, že může bejt přínosná. To znamená jako, řekněme si to na rovinu, proč nebýt magor?

Helena ŠULCOVÁ, moderátorka:
Psycholog Jeroným Klimeš byl hostem Dvaceti minut Radiožurnálu. Díky za to. Na shledanou.

Jeroným KLIMEŠ, psycholog:
Na shledanou.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.