Markéta Bartošová: John Demjanjuk. Oběť, pěšák nebo vrah?
Jméno Johna Demjanjuka je jménem bez tváře. Nikdo z těch, co vyšli živí z továrny na smrt v Sobiboru, ho vraždit neviděl. Nebo ho nedokáže identifikovat. Téměř osmdesátiletý stařec se měl v sobobiborském koncentráku podílet na vyhlazení 27 900 židů, vodil je do plynových komor. Takových jako je Demjanjuk zná německá historie stovky, možná tisíce... jenže vlastně nezná. I Norimberský tribunál, proces století, pojmenoval jen zlomek z nich. Pouhých 12 nacistů odsoudil k smrti. I v následných procesech padaly vysoké tresty, jenže řada těch, co "konečné řešení" plánovali, nařizovali či ho přímo vykonávali, v anonymitě a klidu dožila - ať už v samotném Německu nebo za jeho hranicemi.
John - tehdy ještě Ivan - Demajnjuk byl jen nízko postaveným esesákem, vodil Židy v Sobiboru do plynových komor. Přesto byl ve svých 89 letech donucen podívat se potomkům svých údajných obětí do tváře a čeká na rozsudek. Proč má být zrovna on tím, který bude pykat za zločiny celé nacistické vraždící mašinérie? Vždyť byl jen kolečkem dobře promazaného soukolí a ti, kdo ho roztáčeli, vyvázli bez trestu, tvrdí Demjanjukova obhajoba.
A není daleko od pravdy. Německá justice byla ke středně postaveným esesákům skutečně dlouho benevolentní. Jenže teď přístup změnila. Spravedlnost nemá "dobu trvanlivosti" a chyby minulosti nemusí být ignorovány jen proto, že někdo jiný spáchal zvěrstva ještě větší.
Demjanjuk prý jen poslouchal, co mu kdo nařídil, říká jeho obhajoba, a navíc jednal pod tlakem - ve strachu o život. Veřejnost i mnichovské soudce se snaží přesvědčit o tom, že ukrajinský dozorce byl vlastně sám obětí. Do nacistických lágrů se nechal naverbovat coby sovětský válečný zajatec. A vlastně nedělal o nic špinavější práci než Židé, co v koncentrácích pomáhali s všednodenním chodem koncentráků, marginalizuje Demjanjukovu úlohu jeho obhájce.
Jenže Ukrajinští "wachmanni", podle výpovědí mnoha svědků výjimeční sadisté, dostávali jídlo, židé ne, měli pracovní dobu a z tábora mohli odcházet, což také mnozí využili k útěku, Demjanjuk nikoli. Dozorci vycvičení stejně jako obžalovaný v táboře Trawniki byli v SS, a Židé ne. Vraždili, Židé umírali.
Teď umírá Demjanjuk. Podle stavu, ve kterém se při procesech ukazuje médiím, tedy apatický, na vozíku, slyšení vydrží kvůli špatnému zdraví jen 90 minut dvakrát denně, se zdá, že už tu skutečně dlouho nebude. Snaží se odejít jako obětní beránek německého soudnictví, které se "na stará kolena" pokouší napravit své renomé, pokažené vlažnou denacifikací.
Nejvyšší trest, který dozorci ze Sobiboru hrozí, je patnáct let, což by v Demjanjukově případě jistě znamenalo doživotí. Jenže v tomto procesu, o to, zda Demajnjuk dožije svůj život v klidu nebo ne, ani tolik nejde. Podrobná analýza destrukčních metod nacistického režimu může znovu připomenout, že bez pěšáků není vojska a že pokud se kolečka zaseknou, nic nefunguje. Ani zločin. A že Demjanjukovo jméno není jen jedním z mnoha na dlouhém seznamu.
Autorka je redaktorka ČRo Rádia Česko
