Írán odmítl dohodu o vývozu uranu

Zatím posledním vyvrcholením snah o smírné vyřešení sporu byl návrh šesti zemí přednesený vloni v říjnu. Podle tohoto návrhu by Írán vyvezl asi 70 procent svého obohaceného uranu do Ruska a Francie, kde by byl uskladněn, a zároveň přepracován na palivové tyče do energetického reaktoru. Írán by tím získal zpracovaný materiál, a západ by věděl, že rozhodující část íránského uranu je pod kontrolou. Jinými slovy, že ho Írán zatím dále nebude obohacovat na úroveň vojensky použitelného materiálu. Nad Íránem se vznášela hrozba, že pokud nebude ochoten na tento návrh přistoupit, definitivně ztratí podporu Číny a Ruska, a bude čelit dalším sankcím. Právě Rusko a Čína patří vedle Spojených států, Francie, Británie a Německa k šestici zemí, které s Teheránem o věci jednají.

Nyní tedy po mnoha týdnech napjatého čekání přišla íránská odpověď, a to negativní. I když ani to není jisté. Není zatím jasné, zda Írán odpověděl Mezinárodní agentuře pro atomovou energii písemně, a nebo jen ústně prostřednictvím svého delegáta. Írán také neřekl jasné ne, ale jako u mnohokrát před tím navrhnul různá jiná podobná řešení, která ovšem vždy celou věc posunou a řešení oddálí. Například podle íránských zdrojů by jedním z řešení bylo, kdyby se celý proces odehrával výhradně na íránské půdě, a íránští vědci by kromě toho získali palivové tyče i pro experimentální reaktor. To by ovšem celou věc posunulo o rok, než by tyto tyče pro Írán byly vyrobeny, a navíc by se tím nízko obohacený uran nedostal z dosahu samotného Íránu. Mezi tím by navíc Íránci mohli obohatit další metrické centy uranu, a tím by celý plán na vyvezení jedné celé dvou desetin tuny uranu ztratil smysl. Na jednu jadernou nálož stačí asi jedna tuna vysoce obohaceného uranu, a ten už by brzy íránští vědci získali.

Nyní se tedy šestice zemí musí rozhodnout, co bude dělat dál. Prezident Obama je paradoxně v podobné situaci, v jaké byl v roce 2003 George Bush mladší tváří v tvář Saddámu Husajnovi. Tehdejší irácký režim už tak dlouho tahal Spojené státy i OSN za nos, že to samo o sobě bylo - přinejmenším v očích některých - důvodem, proč začít válku. Nereagovat totiž také znamenalo ztrácet tvář a jakokoli schpnost věci ovlivňovat. Od Obamy se ovšem nyní neočekává, že zahájí vojenské operace proti Íránu, přinejmenším ne v dohledné době.

Nejpravděpodobnějším dalším krokem tedy bude snaha Spojených států získat své partnery z Rady bezpečnosti a Agentury pro atomovou energii pro tužší sankce. Už nyní Írán čelí trojí sadě sankcí OSN, ale to zcela zřejmě nezměnilo odhodlání Teheránu ustoupit od jeho jaderných plánů. Téměř vše nyní závisí na postoji Ruska a Číny. To jsou ovšem země, které nejsou ochotny na tlaku vůči Teheránu příliš spolupracovat, přičemž každý má své geopolitické, psychologické i ekonomické důvody. Bude tedy napínavé sledovat, zda tyto státy začnou vnímat poslední íránské kroky jako políček do své tváře, a budou-li nyní ochotny zasáhnout v koordinaci s Američany například íránský ropný export, ale i import. Írán je životně závislý jak na vývozu surové ropy, mimo jiné práce do Číny, tak i na dovozu zpracované ropy, zejména paliva, které kupodivu nedokáže sám vyrábět v dostatečném množství. To by pravděpodobně citelně zasáhlo íránský režim v době, kdy čelí značné nespokojenosti širokých vrstev. Ty jsou motivovány politicky, ale i neschopností režimu zajistit dostatečnou životní úroveň.

Hodně se nyní mluví i o tom, že sankce by neměly zasahovat íránskou ekonomiku jako takovou, ale především hospodářské zájmy Revolučních gard, tedy kruhů, které jsou hlavní politickou, a nyní i ekonomickou silou v Íránu. Revoluční gardy prorostly do mnoha hospodářských oborů, a jejich vysocí představitelé mají své konkrétní finanční zájmy. Pokud by ty byly embargem zasaženy, mohlo by to situaci alespoň částečně změnit.

Západ, a zejména Spojené státy se také budou muset v dohledné době rozhodnout, jak se budou stavět ke spolupráci s íránským režimem. Neboť i když je íránský režim oficiálně velkým nepřítelem, jsou to výhradně jeho představitelé, se kterými Američané chtějí jednat. Prezident Obama naopak projevuje až kontraproduktivní snahu se se současnou mocenskou garniturou dohodnout, a tedy případně i utužit její postavení hospodářskou či technologickou podporou odměnou za jaderné ústupky.

To ovšem může značně poškodit možnosti Američanů získat vliv na současnou íránskou opozici. Ta sice má momentálně velmi malé šance získat v Íránu moc, ale mnozí reformně naladění Íránci nesou velmi nelibě, že Američané tak snaživě legitimizují někoho takového, jako je prezident Ahmadínežád, Ten je právě v očích mnoha Íránců tím posledním, o jehož přízeň by se Barack Obama měl ucházet, a komu by měl vysílat přátelsky naladěné vzkazy. Teoreticky by se mohlo stát, že jediným dědictvím, které současný íránský režim odkáže tomu budoucímu, možná demokratičtějšímu, bude prestižně-nacionalistický význam, který v současné době Teherán jadernému programu přičítá.

V každém případě je jasné, že v nadcházejících měsících se bude muset něco stát, a že Amerika by měla prokázat iniciativu. Nikde není psáno, že Írán získá jadernou zbraň během tohoto roku, a nebo že získání jaderné zbraně hned něco změní. Neschopnost Západu - a v první řadě Ameriky - situaci držet v rukou, bude nepochybně mít dalekosáhlé dopady na mezinárodní atmosféru a na americkou prestiž. Zatím totiž je to Írán, kdo je aktivnější a rozhodnější.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .