Adopce dítěte homosexuálním párem

V zemích, jimž říkáme vyspělé, je toto téma také aktuální. O adopci dítěte tam většinou neusilují muži, gayové, ale ženy, lesbičky. Nejčastější případ je tento: lesbický pár zatouží po mateřství. Jedna z žen má možnost si dítě tzv. "pořídit" (tomu nelze zabránit) a druhá pak žádá o přiznání rodičovských práv, čili adopci. Jsou i složitější případy, ale těch je méně. V úvahách zákonodárců i v médiích tam dominují témata jako svoboda, diskriminace, tedy zřetele vztahující se k žadatelům. Nikoli k dítěti. V řadě západních zemích je adopce dítěte homosexuálním párem legalizována. Ani tam však nebylo hlasů odborníků příliš dbáno. Problém se tam stal světonázorovým střetem. Byl, jak říkáme, zpolitizován. Liberálové a levice byli pro, konzervativci proti. Lze říci, že pozice konzervativců tam zvolna slábne. Podobný posun je možný i u nás. Sám se netajím svým konzervatismem. Rád bych však upozornil, že téma si žádá zamyšlení neideologické a nepolitické. Vím, jak je to nesnadné. Kdykoli jsem se o to pokusil, vysloužil jsem si označení "homofoba". Tedy člověka, jehož postoj k homosexualitě je dán předsudečnou emoční nechutí. Ta u mnohých lidí skutečně existuje. Mám za to, že u mě nikoli, ale tím své oponenty nepřesvědčím. Homosexuálové nám tvrdí, že jejich orientace je variantou normy, jako třeba barva pleti, a že její diskriminace je nespravedlivá (s nimi zajedno jsou i liberálové a socialisté) Vím, že se homosexuálům dělo v historii nelidské příkoří, ale nemohu jejich orientaci pokládat za variantu normy. Ať věříme v Boha Stvořitele, anebo v evoluci, nelze popřít, že se ve vývojové řadě živočišstva stává nástrojem reprodukce stále více pohlavní dimorfismus. Že jsou samečci a samičky. Tedy i muži a ženy.

Příčiny homosexuality neznáme. Není dědičná. Není ani "nemocí" v běžném smyslu. Homosexuální chování může být epizodou v době pubertálního tápání, u jednodušších lidí i v nouzi, to ale na mysli nemám. Mluvím o homosexualitě jako jediné nebo převažující orientaci. Ta je předem daná (nevíme jak) a prosazuje se nezávisle na vůli subjektu. Ten ji přijme či nepřijme, má s tím obrovské problémy a není dobré mu je ztrpčovat. Je to těžké především pro jeho rodiče. Největším traumatem pro mé homosexuální pacienty bylo to, že se od nich rodina odtáhla.

Přesto nelze nevidět, že tato orientace je odchýlením od biologického programu předávání života. Tedy nikoli varianta normy, ale abnormita. Jak si s tím poradí společnost, její kultura, to je jiná otázka. Neměla by zraňovat jejich sebeúctu. Ale i pak platí, že rodina, tedy životní společenství muže a ženy, plní jinou sociální funkci než homosexuální pár. A kromě jeho osobní důstojnosti by měl být brán v úvahu - prospěch dítěte. Především ten.

Slýchám námitku: je lépe, ujmou-li se dítěte dvě milující lesbičky, než aby citově strádalo v dětském domově. To je pravda, ale není to korektní srovnání. Někdy nelze jinak. Představme si manželství: otec agresivní psychopat, matka citově nevyzrálá, má s ním děti, ale manželství se rozpadne a děti jsou svěřeny matce. Ta v sobě objeví lesbickou orientaci, začne žít s přítelkyní. Co dál? Bylo by brutální děti jí odejmout. - Slýchám, že děti vyrůstají v homosexuálním páru stejně dobře jako v heterosexuálním. Není to pravda, protože to nevíme. Studií, které se tím zabývají, je v světové odborné literatuře je sotva padesát. Zabývají se tím nedlouho. Výše uvedené tvrzení nepodporují. Mnohé naopak zjišťují, že takové děti mají významné problémy se svou vlastní sexuální identifikací.

Nelze prostě vyvrátit obecnou zkušenost, že pro dítě je nejlépe, má-li tátu a mámu, kteří ho mají rádi. Pravda, klasická rodina je dnes v krizi, to je další velké téma. Máme proto její poslání svěřit homosexuálním párům? Tím si nejsem jist. Být poslancem, Kocábův návrh bych nepodpořil. Nikoli pro svou údajnou "homofobii", ale z rozpaků. Zejména bych ale uvítal, kdyby se v mediálních a poslaneckých úvahách uplatnil zřetel k prospěchu dítěte jako ten nejdůležitější. Dítě totiž není nástrojem seberealizace rodičů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .