Endemické druhy Madagaskaru
Ostrov Madagaskar odděluje od africké pevniny téměř 400 km široký Mosambický průliv. Tato izolace způsobila, že zde najdeme mnoho endemických druhů, mnohé z nich dosud nebyly prozkoumány. Právě sem se vypravil přírodovědec a cestovatel Vladimír Lemberk.
Co to vlastně znamená endemismus?
To je situace, kdy se určitý organismus, ať už je to živočich nebo rostlina, vyskytuje jenom na nějakém omezeném území, nikde jinde na světě. Endemismus je v tomto případě způsoben dlouhou odloučeností ostrova Madagaskar od všech ostatních kontinentů, když se prakontinent Gondwana rozpadl na Jižní Ameriku, Afriku a Indii. Postupně se odštěpil i Madagaskar a příroda se tu vy víjela samostatně, a také bez vlivu člověka. Lidé se dostali na Madagaskar až někdy před 2 tisíci lety, takže můžeme tvrdit, že tento ostrov je jednou z nejpozději kolonizovaných oblastí na Zemi.
Jaká zajímavá zvířata můžeme na Madagaskaru nalézt? V čem jsou zajímaví třeba ptáci, kteří na ostrově žijí?
Zajímavé na jich je kupříkladu to, že z deseti ptačích druhů čtyři najdeme pouze zde, tedy 40% všech druhů je endemických. Překvapí to o to více, že ptáci létají na velké vzdálenosti, překonat několik stovek kilometrů do Afriky pro ně není žádný problém. Ale z nějakých důvodů zůstali věrni tomuto ostrovu a neopouští ho. Z ptačích druhů bych vyzdvihl orla madagaskarského (Haliaeetus vociferoides), to je asi nejvzácnější pták tohoto ostrova. Hnízdí tu asi už jen 50 posledních párů, takže nemá moc optimistické vyhlídky na přežití. Lépe je na tom zdejší papoušek vaza velký (Coracopsis vasa), který má poměrně zvláštní způsob hnízdění. U něj se totiž samička páří s více samci a z nich si potom vybere toho nejvhodnějšího, já říkám „toho největšího troubu“, kterého nechá sedět na vejcích. Pro ní tím mateřství končí. Sameček musí vysedět mláďata, nakrmit je a vychovat – a samička si jen užívá.
Vy jste ale při přednášce říkal, že přijde o své krásné peří na hlavě. Jak to?
V přírodě je vše vyrovnané a spravedlnost funguje, takže samičce po námluvách vypadá peří na hlavě, pak vypadá spíš jako sup.
Na další zvukové ukázce uslyšíme zpěv vang bělohlavých (Artamella viridis), to jsou ptáci, kteří časně ráno, přibližně ve 4 hodiny, s prvními slunečními paprsky, zpívají a svým hlasitým zpěvem až křikem probouzí celé široké okolí.
Tady vidím na snímku zvířátko, které si olizuje oční víčka...
Tohle je gekon který se jmenuje felsuma madagaskarská (Phelsuma madagascariensis grandis). Olizuje si oči proto, že ne
má oční víčka, oči si musí zvlhčovat svým dlouhým jazykem, aby mu nevyschly. Když jsme u těch gekonů, na Madagaskaru žijí ještě tzv. ploskorepi, což jsou noční gekoni rodu Uroplatus. Ti jsou tak smáčklí, tak placatí, že když odpočívají přitisknuti na kůře stromů, nejsou téměř vidět, vůbec nevyčnívají. Přispívá k tomu také jejich barva, kterou si do určité míry dokážou měnit a přizpůsobit se zbarvení kůry stromů. Tyto noční gekony skoro není šance v krajině najít.
Jak vidím, žijí tam i hadi, tady je jeden omotaný kolem větve. Čím je pozoruhodný?
On na tom stromě bydlí a ten jeden strom mu pro život naprosto dostačuje. V jeho koruně nachází nejen úkryt, ale i dostatek potravy, loví právě gekony, ještěrky, ptáky, případně hmyz, to vše najde na stromě a tak nemá vlastně důvod z něj slézat. Je to jeden příklad z mnoha dalších, jak se madagaskarská zvířata přizpůsobila unikátnímu prostředí. Takových případů bychom na Madagaskaru našli skutečně mnoho. Jedinečnost tohoto ostrova tkví v tom, že je to vlastně otevřená učebnice přírody. Není snad na Zemi lepšího místa pro přírodovědce, tady se do dnešních dnů popisují nové a nové druhy. I třeba mezi lemury, kteří jsou poměrně dobře probádaní a jedná se o velké primáty, bylo nedávno objeveno několik druhů, které věda neznala.
S lemurem jste zažil zajímavou historku...
Bylo to v rezervaci Kirindi, kde jsem chodil po lese a pozoroval jsem a fotil ptáky.Byl jsem tam sám, protože dva kolegové, entomologové, byli na jiném místě a zkoumali brouky. Když mi někdo sáhl zezadu na rameno, myslel jsem, že to jsou oni a tropí si ze mě šprýmy. Docela naštvaný jsem se otočil. Úlek byl o to větší, že to nebyli kolegové ani žádný jiný člověk, ale byl to lemur, sifaka malý (Propithecus verreauxi), který si na mě sáhl ze zvědavosti, co to pod stromem chodí za zvláštní dvounohé zvíře. Chvíli jsme se na sebe dívali, on pak důstojně odhopsal zpátky na strom a já jsem vytáhl fotoaparát a vyfotil ho.
