O kukačce a dalších ohrožených druzích
Ptákem roku zvolila Česká ornitologická společnost kukačku obecnou. V Česku jich žije 35 až 70 tisíc párů, což je výrazně méně než v nedávné minulosti. I proto na ni odborníci upozorňují. Rychle ubývají ale i další živočišné druhy a lidé často, třeba jako v případě kukačky, vlastně nevědí proč. V těchto dnech například agentury přinesly zprávu, že vyhynul žluťásek barvoměnný, motýl, který se v Česku hojně vyskytoval ještě před zhruba deseti lety.
Zoolog RNDr. Evžen Kůs v pořadu Stalo se dnes osvětlil, z jakého důvodu mizí z české přírody živočišné druhy.
Takových důvodů je spousta. Každý ekosystém, každý biotop je tvořen spoustou viditelných i neviditelných vazeb a organismy jsou na nich závislé. Hlavní příčinou mizení druhů u nás je vliv člověka, vliv postupující urbanizace, změny v zemědělské výrobě aj.
Tedy vliv člověka je nezanedbatelný. Patrně nebude pravda, jak někteří skeptici tvrdí, že i bez zásahu člověka by se příroda tímto způsobem měnila?
Změny v přírodě, evoluce nebo vyhynutí druhu, jsou záležitostmi trvajícími stovky, tisíce či desetitisíce let – ale tady se to děje téměř „klipově“, skokem.
Jaké druhy jsou u nás vůbec nejohroženější? Již jsem zmiňovala žluťáska barvoměnného...
Jsou to především druhy hmyzu nebo rostlin, druhy , které jsou vázány na určité lokality, které jsou jen zbytkem původních ploch, mají rozlohu třeba jen několik stovek m2. Stačí jen, aby se například louka nechala zarůst, nebo naopak se pohnojila nebo odmokřila a daný druh nevratně vyhyne. Stejně tak citliví jsou obojživelníci, protože jsou vázáni na vodu, jejich kůže je stále vlhká a snadno prostupná. To je ale problém celosvětový.
Někteří živočichové si hledají vlastní cesty, jak přežít měnící se podmínky. Třeba někteří ptáci, kteří původně žili v lesích, se přestěhovali do města.
Ptáci mají tu výhodu, že doletí na velké vzdálenosti, desítky i stovky kilometrů, a pokud někde najdou vhodný biotop a dostatek potravin, tak se tam přestěhují. Mnohé druhy, ty přizpůsobivější, které jsou schopné žít s člověkem, z toho těží. Třeba kos, který je dnes parkový pták, žil ještě v polovině minulého století v lesích. Dnes se objevují ve městech sojky a spousta dalších druhů. Ale jiné zase mizí. Třeba vrabec byl dřív hojný a byl to škůdce, na vesnicích ho nenáviděli, dnes ale skoro vymizel a nevíme přesně proč. Ale může se stát, že třeba za deset či dvacet let se to zase změní. Problém je v tom, že invazní druhy, které se k nám v poslední době dostaly, třeba hrdlička z Balkánského poloostrova, jsou mnohem dravější a konkurenceschopnější, mohou se tu usadit natrvalo a zatlačit příbuzné druhy.
Na první pohled by se zdálo, že to není takový problém, když nový druh vytlačí ten původní.
Samozřejmě je, navíc člověk to ještě umocňuje tím, že k nám zavléká druhy, které by se sem jinak nedostaly, například dopravou. Vezměte si třeba ty obávané plzáky španělské, kteří devastují naše zahrádky, ještě před deseti lety jsme o nich téměř ani neslyšeli. Ale dostali se k nám se zeleninou, člověk spoustě živočichům v tomto ohledu pomáhá. Na druhé straně ale máme dneska možnosti, jak ohroženým druhům pomoci.
