Česká republika a Izrael

Právě prostřednictvím Masarykovy osobnosti lze ukázat, že obě země, tedy Izrael a Česká republika, nebo Československo, k sobě měly vždy blízko, i když to tak vždy nevypadalo. Masaryk byl zprostředkující osobností již v době před první světovou válkou. Byl znám jako bojovník proti antisemitismu. Opakovaně se také pozitivně vyslovil o sionismu, tedy programu na židovské osídlení biblických zemí.

Mnohé z těchto skutečností byly připomenuty tento týden, kdy uběhlo právě dvacet let od obnovení diplomatických styků. V pražském lichtenštejnském paláci se konala konference, jíž se zúčastnili nejen ministři zahraničí obou států té doby, tedy Jiří Dienstbier a Moše Arens, ale i současný premiér Jan Fischer, jeho předchůdce Mirek Topolánek či exministr zahraničí Alexandr Vondra.

Proč tedy tolik rozruchu kvůli jednomu výročí? Izrael je relativně malá a ještě k tomu neevropská země. Na druhou stranu nemalá řada lidí vnímá česko izraelské vztahy jako integrální součást našeho návratu do normality. Vrátíme-li se ještě jednou k Václavu Havlovi, můžeme vzpomenout na jeho první novoroční projev ve funkce prezidenta v lednu 1990. Jako jeden z cílů zahraniční politiky nově osvobozené republiky stanovil obnovu diplomatických styků Československa s Vatikánem - a právě s Izraelem. Komunistický režim měl s oběma těmito zvláštními státy žádné nebo problematické vztahy, částečně z více méně stejných důvodů. Havel tedy nikoli náhodou obnovu kontaktů považoval za nutnou podmínku i známku toho, že Češi se vracejí do Evropy a vůbec světové politiky.

Připomněli jsme již osobnost Masaryka. Právě Tomáš Garrigue Masaryk měl zásadní podíl na tom, že první československá republika byla státem demokratickým, který poskytl právní a občanskou rovnost všem, tedy i židům. Po celý život projevoval zájem o židovská témata, v roce 1927 dokonce jako vůbec první hlava státu odjel do britské Palestiny, a opakovaně se vyslovil ve prospěch sionismu. Samostatnou kapitolou vzájemných vztahů je česko-židovská kultura, jež se stala integrální součástí prvorepublikového světa, ať mluvíme o literatuře, divadle nebo i průmyslu. Ke sblížení Čechů a českých židů přispěla nejen prvorepubliková demokracie, ale jistě i určitá blízkost povah a osudů, podobná historická zkušenost nebo i smysl pro humor.

Ještě z 30. let pochází přátelství ministra zahraničí Jana Masaryka a Chaima Weizmanna, prezidenta Světové sionistické organizace. Právě Jan Masaryk patřil k vůbec nejnadšenějším českým přívržencům sionismu v české politice. Po druhé světové válce se začal zasazovat ve prospěch plánu na zřízení židovského státu v Palestině, což byl také jeden z prostředků, jak vyřešit situaci statisíců evropských židů, kteří přežili věznění v koncentračních táborech a neměli se kam vrátit. Československo se stalo jednou z členských zemí Společnosti národů, která byla vybrána do zvláštní komise, jež pak navrhla zřízení židovského státu v části britské Palestiny a Československo pak také hlasovalo v plénu pro tento projekt.

Tento plán, odhlasovaný v listopadu roku 1947 se stal klíčovým pro vznik Izraele, ovšem jen pokud se týče diplomatické a právní stránky věci. Všeobecně se vědělo, že Izrael nevznikne, pokud nebude vyzbrojen proti arabským státům, které si existenci nearabského ve svém sousedství státu nepřály. Přesto bylo vyhlášeno mezinárodní zbrojní embargo, které ponechalo rodící se plán bez možnosti obrany. Právě Československo bylo jedinou, nebo skoro jedinou zemí, která byla ochotná tento zákaz porušit. Do budoucího Izraele byly z ČSR propašovány tisíce pušek, ale také děl a nakonec i letadel. Československo také cvičilo budoucí izraelské vojáky - mezi jejich české velitele patřil i hrdina z východní fronty Antonín Sochor, jenž pak v roce 1950 za ne zcela jasných okolností zahynul při autohavárii. K pilotům, kteří se naučili létat v Československu, patřil také Ezer Weizmann, který se o mnoho desetiletí později stal izraelským prezidentem. Izraelští historici se dosud shoduji, že bez této vojenské i organizační pomoci by Izrael buď vůbec nevzniknul, a nebo by se neubránil přesile, protože byl napaden několika armádami okamžitě poté, co vyhlásil svou existenci.

Od konce 40. let se ovšem vztahy s Československem i dalšími nyní již komunistickými státy zhoršovaly. Od roku 1950 už Československo prakticky vůbec s Izraelem nespolupracovalo, a naopak téměř úplně znemožnilo vystěhovalectví do této země. Na počátku padesátých let u nás také proběhly známé politické procesy se zřejmým antisemitským podtextem, což nepochybně souviselo se zklamanými očekáváními. Českoslovenští i sovětští komunisté totiž počítali s tím, že z levicově orientovaného Izraele se stane spojenecký stát, ale místo toho se Jeruzalém přiklonil k západu.

Čtyři komunistická desetiletí jsou vlastně tak trochu bílým místem v česko-izraelských vztazích. Vztahy byly velmi špatné, a v roce 1967, kdy se odehrála arabsko-izraelská šestidenní válka, dokonce před-pražsko-jarní vláda rozhodla o okamžitém přerušení diplomatických kontaktů. Během 70. a 80. let se Izrael stal zemí, která téměř jakoby neexistovala, pomineme-li protiizraelskou propagandu, která často překročila hranice antisemitismu. Obnovu kontaktů s Izraelem proto mnozí Čechoslováci na začátku 90. let vnímali jako přirozenou součást nápravy všech anomálií a chyb, jichž se předchozí režim dopustil. Prezident Havel navštívil Izrael již v dubnu roku 1990, a byl prvním post-komunistickým státníkem, který do této země dorazil.

K nejvýraznějším projevům dobrých vztahů patří neobyčejně dynamický vzájemný obchod - až do vypuknutí hospodářské krize se jeho obrat každé dva roky zdvojnásobil. Každý, kdo do Izraele přijede, si nemůže nevšimnout, že všechny policejní vozy a téměř všechny taxíky jsou české výroby. Česká republika má však také zájem na vědecké spolupráci. Izrael patří mezi vedoucí země v oblasti vývoje elektroniky, softwaru nebo biotechnologií a tamní zkušenosti by mohly české ekonomice značně přispět. Jeden z panelů zmíněné konference k dvacetiletí obnovy diplomatických styků se věnoval právě hospodářské a vědecké spolupráci, a opakovaně zaznělo, že tento potenciál nebyl, zejména k české škodě, zdaleka využit.

Jedním z nejzajímavějších aspektů česko-izraelské spolupráce patří určitý "patronát nad Izraelem" v evropských institucích, který na sebe Česká republika vzala. Praha během posledního desetileté opakovaně vystoupila na podporu izraelských postojů. Pokud se podíváme blíže na rétoriku českých politiků a diplomatů, uvidíme, že velmi často čerpá z pro Čechy bolestných témat, jako je Mnichovská zrada, a dnešní Izraele vidí podobně. Líčí Izrael jako malý ale demokratický stát, ohrožený okolními diktaturami, ale i naivitou, nepochopením, nebo i zbabělostí velkých zemí daleko na západě. Týkalo se to jak levicového Miloše Zemana, tak i pravicového Mirka Topolánka, nebo lidovce Cyrila Svobody. Některé z těchto motivů a motivací mohou být více emocionální než racionální. Ale se vztahy národů se to asi má jako se vztahy mezi lidmi - skládají se i z pocitů, vzpomínek a osobních preferencí, nejen chladných úvah o zájmech a faktech.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .