"Eutanázie není zločin," říká moderátor BBC, který usmrtil svého těžce nemocného přítele
Sedmdesátiletý moderátor BBC, Ray Gosling, se v televizním vysílání přiznal k tomu, že udusil polštářem svého milence, který umíral na AIDS. Dnes ho za jeho čin zatkla policie. V krátké době je to v Británii druhý případ, který výrazně rozčeřil hladinu v debatě o eutanázii. Nedávno řekl světoznámý spisovatel Terry Pratchet, který trpí Alzheimerovou chorobou, že je ochoten se stát testovacím případem pro tribunály, které by podle něj měly rozhodovat o asistované sebevraždě.
Ray Gosling svůj čin obhajuje několika argumenty. Jednak prý nemohl situaci svého přítele nijak ulehčit lékařskou pomocí a také, že mezi nimi skutečně byla dohoda, že pokud se zdravotní stav Goslingova přítele zhorší natolik, že nebude schopen ovládat své tělo a svou mysl, pomůže mu moderátor ke smrti.
Londýnský zpravodaj, Ivan Kytka, ještě upřesňuje, že Gosling je zastáncem liberálního proudu britského veřejného mínění, který říká, že lidé by měli mít právo na důstojnou smrt. "V Británii neustále sílí volání po tom, aby existovala zákonná úprava ohledně důstojné smrti. Parlament se k tomu zatím nerozhodl. Existuje pouze vnitřní předpis státního zastupitelstva, který vyjímá z trestního stíhání nejbližší příbuzné osob, které cestují do Švýcarska za účelem asistované sebevraždy. Na britském území jsou ještě podobné činy považované za trestné," vysvětluje Kytka.
Britský liberální tisk se přimlouvá za to, aby Goslingův dvacet let starý čin nebyl vnímán jako společensky nebezpečný a případný trest aby byl mírný.
Diskuze o euthanasii v pořadu Ozvěny dne. Hosty byli docent 1.lékařské fakulty UK, Jan Payne, a poslanec za ODS, Boris Šťastný.
Hlavní problémy eutanázie
Podle docenta 1.lékařské fakulty Univerzity Karlovy a předsedy Společnosti lékařské etiky, Jana Payna, je hlavní problém v tom, že není jasné, zda si Goslingův přítel smrt opravdu přál. Došlo sice k slovní dohodě, ale ta není dostatečně právně průkazná: "Pocit toho, že se takový život nedá dál žít, musí lékař potlačit. Důvodem, proč bychom mohli začít uvažovat o eutanázii nemá být soucit, ale fakt, že pacient si výslovně a při plném vědomí přeje, aby zemřel. Pak se dá uvažovat o různých formách - odpojení od léků apod., "říká Payne.
"To, že Gosling přiložil příteli na ústa polštář a nechal ho udusit se, je pro mně s lékařského hlediska nepřijatelné. Předejít takovým případům můžeme jen změnou legislativy,"vysvětluje Jan Payne.
V Česku je přitom určitá forma eutanázie už léta povolena. Pacient má totiž právo odmítnout léčbu, odejít z nemocnice na takzvaný revers a lékaři tak schvalují jeho dobrovolnou smrt.
Prosazování eutanázie v České republice
Podle poslance za ODS, Borise Šťastného, který usiloval o začlenění zákonů o eutanázii do české legislativy, by měly všechny naše snahy směřovat k posílení práv pacientů. Prvním krokem mělo být zavedení tzv. Living will. Tedy souhlasu pacienta s poskytováním nebo neposkytováním zdravotních služeb pro případ, že takový souhlas už nebude moci dát: "To se týká například pacienta po autonehodě v komatu, který nyní nemůže rozhodnout o tom, jak se s ním má zacházet dále."
"Living will" se podle poslance Šťastného podařilo zařadit do zákona o zdravotních službách. Návrh tohoto zákona bohužel zůstal ve vládě a nedostal se k projednávání. Šťastný očekává jeho schválení do jednoho až dvou let.
Docent Jan Payne je toho názoru, že k případům jako je Goslingův, ve kterém slavný moderátor dopomohl k smrti až příliš krutým a neodorným zásahem, by vůbec nemělo docházet a přítomnost lékaře bere za bezpodmínečnou. Přesto ale uznává, že lékař je v takovém případě v dosti rozpolcené pozici. "Lékař na jedné straně musí dělat maximum dobrého pro toho pacienta a snažit se ho udržet na živu. Na straně druhé musí ctít jeho svobodnou vůli."
Poslanec Boris Šťastný rozděluje eutanázii na nevyžádanou a vyžádanou. Ta první pramení z rozhodnutí třetí osoby a ta je podle Šťastného nepřípustná. Druhá, vyžádaná, ta vychází z vůle pacienta, který si například přeje, aby došlo k nějakému výkonu - tedy například léků milosrdenství, nebo aby lékař nekonal.
Docent Payne k tomu jen podotýká, že v anglosaských zemích je možné, že i když pacient výslovně neřekne, tak se respektuje vůle jeho blízkých, protože oni řeknou v takové situacích: "On by si nepřál žít." V mnoha zemích se proto místo zmíněné Living will zavádí rozhodnutí o tom, kdo bude v těchto kritických situacích o jeho smrti rozhodovat.
