Rozhovor s Erikou Steinbachovou, předsedkyní Svazu vyhnanců
V sousedním Polsku je doslova démonizovaná a po Angele Merkelové je druhou nejznámější německou političkou. V Německu samotném, ale koneckonců i u náš, ji řada lidí vůbec nezná. Na mysli máme kontroverzní předsedkyni Svazu vyhnanců Eriku Steinbachovou.
Ta měla usednout do správní rady berlínského vysídleneckého Centra. Ministr zahraničí Guido Westerwelle se ale obával, že by to ohrozilo vztahy s Polskem. Poslankyně za křesťansko-demokratickou unii CDU se křesla nakonec sama vzdala. I o tom s ní v exkluzivním rozhovoru mluvil zpravodaj Českého rozhlasu, Jiří Hošek.
Paní Steinbachová, po dlouhotrvajícím sporu se spolkovou vládou jste se nakonec rozhodla vzdát křesla ve správní radě Nadace berlínského dokumentačního centra. Výměnou dostane Váš Svaz vyhnanců v rozšířené radě další 3 místa. V čem byl podle Vás zlom, který vedl ke konečné dohodě?
"Byl to náš návrh, tedy návrh Svazu vyhnanců. Politické síly byly bezmocné. Jedné části spektra vadilo spojení mého jména s projektem. CDU/CSU s tím neměla problém. Svaz vyhnanců hájil oprávněný názor, že nikdo nemá právo jakékoli organizaci předepisovat, koho by do rady měla nominovat. Nikdo by to neudělal v případě Červeného kříže, katolické nebo evangelické církve nebo v případě odborů. Takový postoj jsme si jako opravdu velký svaz s mnoha členy nemohli nechat líbit a nakonec jsme ukázali cestu, která by mohla vést k úspěchu."
V budoucnu už členy rady nebude schvalovat spolková vláda, nýbrž poslanci Spolkového sněmu. Nebojíte se, že by zákonodárci mohli Vámi navržené kandidáty mnohem pravděpodobněji odmítnout?
"Ne, to se nemůže stát, protože by Spolkový sněm měl hlasovat o celkovém složení správní rady. Navíc u nás není zvykem zkoumat jednotlivé kandidáty a dotazovat se jich. I volba spolkového kancléře probíhá bez doprovodné diskuse. V tomhle případě prostě všechna sdružení a organizace předloží jména svých kandidátů a o tomto seznamu se bude hlasovat. Je to podle mě velká výhoda. Zaprvé v tom, že o radě rozhoduje Spolkový sněm a tím dává Nadaci větší význam. Zadruhé v tom, že se nám podařilo odstranit veto spolkové vlády. Bundestag bude muset buď celý seznam kandidátů odmítnout nebo ho celý přijmout."
Mnoho lidí v Česku, Polsku ale i v Německu má strach, jakým způsobem bude v berlínském dokumentačním centru vlastně znázorněn útěk a vyhnání Němců ze Střední a Východní Evropy. Když vezmeme vysídlení z Československa, od kdy vlastně chcete tuto etapu odvíjet?
"Dějiny vyhnání Němců jsou velmi heterogenní a odlišné. Vždyť to zasáhlo celou Jižní, Střední i Východní Evropu. Ruské Němce nechal Stalin deportovat v roce 1941 na Sibiř a některé ještě do severnějších oblastí. Tihle Němci teprve v posledních letech přicházejí do Německa. Dějiny Pobaltských Němců jsou jiné, než Němců sudetských nebo Němců z Titovy Jugoslávie. Je pro mě důležité, že kulturní dědictví, které si vyhnanci přinesli do Německa, se stalo naší součástí. Vezměte se poslední držitelku Nobelovy ceny za literaturu Hertu Müllerovou. Ta vyrůstala v Rumunsku, ale patřila k německé menšině, která tam po staletí žila. Je součástí naší jazykové kultury stejně, jako Franz Werfel nebo Franz Kafka. Ti žili a pracovali ve Svaté říši římské, národa německého, resp. v Československu, ale jsou nedílnou součástí naší kultury. To chceme v Centru zdůraznit. No a pak samozřejmě, že při vyhnání došlo ke strašlivým excesům; od hromadného znásilňování, přes zabíjení, věšení lidí, až po nucenou práci v lágrech. Nesmíme zapomínat ani na těžké začátky vyhnanců tady v Německu."
Nikdy jsem moc nechápal, že německá historiografie jakoby zapomíná nebo ignoruje, že cestu k vysídlení Němců oficiálně "vydláždili" Spojenci na Postupimské konferenci. Jak vnímáte tuhle skutečnost?
"Ale přece už před přijetím Postupimské dohody byly ze svých domovů vyhnány tisíce a tisíce lidí a to tím nejagresivnějším a nejvíce barbarským způsobem, ať už to bylo v Československu nebo v Polsku. V tomto ohledu nehrála Postupim žádnou roli. A když už se na Postupimskou dohodu zaměříme, pak i ona odporovala mezinárodnímu právu a to už tehdy! Ale když už si tenhle dokument vezmeme coby alibi, tak se v textu píše o "vysídlení humánním způsobem." Už vyvlastnění majetku bez nároku na náhradu nezní moc humánně. Humánní je něco docela jiného. Každý by přece měl mít možnost ponechat si svůj majetek, i když už se tedy musí vystěhovat. To všechno je jen alibi. Jednání spojenců bylo z hlediska tehdejší situace možná pochopitelné, ale vyhánění začalo už dávno předtím."
No a tím se dostáváme k otázce, kde se asi neshodneme, zda vyhnání Němců nebylo v tehdejší době po všech těch nacistických zločinech a ukrutnostech prostě nevyhnutelné?
"Jedno bezpráví ale přece nikdy neospravedlňuje jiné bezpráví. Ale nebýt Třetí říše, tak by se vyhnání v této podobě nikdy nemohlo uskutečnit, i kdyby dotyční chtěli sebevíc. Myšlenky na odsun se ale na polské straně objevovaly už desítky let předtím. Už mezi první a druhou světovou válkou docházelo k vyhánění Němců. Myšlenková východiska tam tedy byla, ale to vyhnání by se bývalo nemohlo provést. Tam snad celkem snadno dospějeme k jednotnému stanovisku. Bez druhé světové války a nacionálního socialismu by se odsun býval nekonal."
Když si člověk hledá k Vaší osobě informace přes Google, tak na českých stránkách se neustále objevuje Váš výrok z roku 1998, že "Češi pod německou nadvládou skoro vůbec netrpěli." Stojíte si za tím, nebo je to nějak vytržené z kontextu?
"Můžu Vám to snad vylíčit na pozadí zážitků mého muže. Ten se coby 14ti nebo 15ti letý mladík dostal na sklonku války do Prahy. Vyprávěl mi, jak byl konsternován, když v Praze ve výlohách viděl celé pyramidy pralinek a čokolády. Něco takového jsme tady na Západě tehdy už dlouho neměli. Nic, prostě nula... Musíme konstatovat, že se s Československem zacházelo jinak, než s Polskem. Němci se tam za okupace chovali mnohem zdrženlivěji, než na polském území. Tam docházelo k mnohem většímu barbarství ze strany okupantů. K Čechům se Hitler nechoval výrazně odlišně, než ke svým spoluobčanům v Německé říši. Kdo tady otevřel ústa v nepravý okamžik, tak skončil v koncentráku. Můj nevlastní dědeček byl politicky nepohodlný, přišli na něj a ocitl se v Dachau."
Dobře, ale Hitler nevyhlazoval vlastní vesnice, jako se to stalo Lidicím...
"Řekněme, že Lidice, to byl akt pomsty za atentát na Heydricha. Ale v porovnání s Polskem a to snad uznáte sám, tam byly do očí bijící rozdíly! Musíme to prostě poměřovat s tím, jak Hitler zacházel s jinými zeměmi. Možná v tom hrálo roli, že Československo mělo po staletí díky rakouské monarchii k Německu bližší vztah. Možná se projevila i pražská kulturní symbióza."
V souvislosti s procesem usmíření používáte často výraz "uzdravení" nebo "léčení." Jaký "léčebný prostředek" by teď podle vás měla nasadit česká vláda, aby ukázala vyhnancům dobrou vůli?
"Vyhnanci nemají v drtivé většině případů potřebu říct: "Chci svůj majetek nezbytně zpátky, je to pro mě srdeční záležitost..." Ale je tu hluboká potřeba dostat třeba od českého prezidenta pozvání k návštěvě bývalé vlasti. Že by sudetským Němcům řekl: "Jste naši bývalí spoluobčané, jste tu vítáni..." Kdysi jsem o tom mluvila s jedním bývalým českým velvyslancem. Ten mi pověděl, že by českou vládu dostalo do pořádných těžkostí, kdyby vzkázala, že sice nemůže vrátit vyhnancům materiální hodnoty, ale že při každé návštěvě mohou jezdit zdarma tramvají nebo metrem a budou něco na způsob "čestných občanů." My bychom rádi získali pocit, že jsme v Česku vítáni, že nás lidé neodstrkují oběma rukama. Věřte, že by to vyhnanci přijali velmi vstřícně."
"Já bych se například zaradovala, kdyby se vysoký představitel českého státu objevil 5.srpna na oslavách 60.výročí přijetí Charty německých vyhnanců. V ní přece stojí, že dotyční chtějí přispět k obnově Evropy, ve které by spolu národy žily v míru. Kdyby třeba přijel český prezident a pronesl řeč, udělalo by mi to radost a sudetským Němcům zvlášť!"
Je podle Vás chybou, že za dvacet let po pádu komunismu ještě bavorský premiér nepřijel na oficiální návštěvu České republiky?
"Oni sudetští Němci tvoří v Bavorsku tzv. 4. kmen, jsou to bavorské adoptivní děti. Zemský premiér je sudetským Němcům pochopitelně zavázán. Ale přijel by okamžitě, kdyby z druhé strany cítil, že s sebou může přivézt i šéfa sudetských Němců. Vždyť to jsou děti bývalých československých státních příslušníků. To by podle mě onomu "léčení" velmi pomohlo."
Pro vyhnance je naprosto klíčovým pojmem "domov." Vy sama jste se narodila v Rumii v dnešním Polsku, kde jste, pravda prožila jen první rok a půl svého života. Je to pro Vás přesto domov?
"Ne, to pro mě není domov. Zaprvé, vůbec si na tuhle část života nevzpomínám. Moje první zážitky pocházejí ze Šlesvicka-Holštýnska, kam jsme přes Baltské moři uprchli. Jsou to mimochodem strašné vzpomínky na zvířata. Na kvičení poráženého prasete nebo na slepici, která běhala po dvorku bez useknuté hlavy. Na lidi si nepamatuji. Možná mi už jako malému děcku bylo jasné, že nás tam nechtějí. Potom jsme byli v Berlíně a posléze v Hanau. Žádný pocit domova se u mě nestačil vyvinout. Pro mě ztělesňovala domov moje matka. Když umřela, tak jsem pocítila, že ona mi byla náhradou za domov. Bylo to pro mě ztělesnění bezpečí a pocitu spokojenosti. Nikde jsem nedokázala zapustit kořeny."
A to jsou tedy důvody, proč jste rodné místo nikdy nenavštívila?
"V posledních letech jsem si několikrát předsevzala, že tam zajedu. Vzhledem k polským postojům vůči mojí osobě jsem si ale pomyslela, že by to jen přililo oleje do ohně. Druhým důvodem je krásný dopis, který mi před třemi lety poslala jedna Polka. Tvrdí, že je o tři roky starší než já a že si se mnou jako malá hrávala. Byla jsem pro ni dětská panenka Erika. Když jsme jednoho dne zmizeli, tak jí tatínek řekl, že jsme se utopili v moři. Myslel si, že jsme byli na palubě lodi Wilhelm Gustloff. Nemůžu tenhle příběh ověřit, protože moji rodiče už nežijí, ale předpokládám, že je pravdivý. Začali jsme si psát, já jí vždycky něco pošlu k Vánocům a tak podobně. Nerada bych ale tu paní dostala do potíží tím, že za ní přijedu. Někdy se tam ale určitě podívám! Ne kvůli pocitu domova ale kvůli tomu, že mě to zajímá."
Cítíte se tím pádem coby vyhnanec?
"Cítím se jako advokát vyhnanců, protože já prostě útěk vědomě nezažila. I další lidé, kteří se angažují ve Svazu vyhnanců, kteří sedí v jeho předsednictvu nebo i nejvyšší představitel sudetských Němců Bernd Posselt, to všechno jsou potomci vyhnanců. Vytyčili si ale úkol udržet osudy svých rodičů a prarodičů v paměti národa a zachovat jejich kulturu. Chtějí sledovat, jak tady v Německu s tímto dědictvím naložíme."
Jak dlouho ještě bude trvat německé vyrovnávání se s nacistickou minulostí, jak dlouho si Němci ještě ponesou tohle "Kainovo znamení?"
"Proces denacifikace u nás probíhá v takových vlnách. To se nedá jinak popsat. Já sama jsem před dvěma nebo třemi lety zadala vědecké zkoumání nacistické minulosti poválečných členů vedení Svazu vyhnanců. Vědecká práce je už v podstatě hotová a teď se poznatky vyhodnocují. Ale jak dlouho tohle všechno potrvá, nedokáže nikdo odhadnout. Hodně záleží na politickém klimatu. To přece můžete pozorovat ve své vlastní zemi, jak se vyrovnává s komunismem a tím, jak se lidé v téhle době zkompromitovali. Je to hodně dlouhá cesta."
