Litva po 20 letech aneb Byl jsem při tom
Člověk si často říká, jak to asi bylo, když se Praotec Čech rozhodl usídlit v naší kotlině, nebo jak se zachoval TGM v Pittsburghku při formování budoucího Česko-slovenska. Zkrátka bylo by zajímavé být u toho.
A tady se musím pochlubit: byl jsem u toho; jistěže ne 31. května roku 1918 za „Velkou louží“, nebo toho jara roku 644 na Řípu, ale 11. března 1990 ve Vilniusu. Byl jsem tehdy, jako novinář, přímo v budově tehdejšího Nejvyššího sovětu Litevské SSR a sledoval celý den vzrušené a později už jen únavné debaty o vyhlášení obnovené nezávislosti. Nakonec, v okamžiku, kdy si unavení japonští novináři skočili na kávu, našli tehdejší poslanci sdostatek odvahy a udělali to. Podepsali se pod příslušnou deklaraci, ale přitom stále trnuli, co přijde; kdy na ně zaútočí mocná KGB. Nic takového se tehdy nestalo, protože zaskočená byla nejen státní bezpečnost, ale prakticky všichni.
Od sousedních, stále ještě sovětských pobaltských republik Lotyšska i Estonska, top už dlouho kašlalo na Moskvu, ale raději jen fakticky, až po samotné Litevce. Před Nejvyšší radou, v té chvíli se už jmenovala ovšem-že Seimas, jich tam bylo jen pár set. „Tak dlouho se o tom mluvilo, tak dlouho to slibovali, že lidé už na to ani neslyší," řekl mi tehdy před parlamentem mladík, kterému to nedalo, a počkal si. Dnešní premiér Andrius Kubilius pak osobně sejmul z průčelí bývalého Sovětu komunistický znak a hlouček pravověrných se po něm demonstrativně prošel. Pak se řeklo dost, aby z něho něco zbylo, a putoval do muzea. Bylo to gesto v duchu werichovského konstatování o pošlapané rakousko-uherské orlici, která jim stejně už nemohla nic udělat. Když se to ale v Kremlu rozleželo tehdejšímu vedení, v čele s Gorbačovem, v hlavě, vyhlásilo blokádu Litvy, nakonec se počátkem následujícího roku armáda pokusila o převrat. Ten narazil na tvrdý odpor litevských vlastenců, z nichž u televizní věže ve Vilniusu padlo 14. Litva byla zkrátka první, zažehla zápalnou šňůru, na jejímž konci byl rozpad SSSR.
Po 20 letech je to docela jiná země, která žije svou přítomností, ale neutápí se v přežvykování minulosti. Je to naopak Rusko, které se začíná podobat SSSR zpřed dvaceti let. Jakoby najednou Kremlu znovu došlo, oč přišlo. Informace o oslavách nezávislosti se omezují na líčení zoufalé chudoby, popis nepočetné demonstrace skinheadů ke dni výročí a na zlomyslné informace o tom, že 11. března do Vilniusu nepřijel ani ukrajinský, ani běloruský, natož ruský prezident. Medveděv dokonce za sebe poslal ministra dopravy. Mohlo by se to zdát urážlivé, kdyby to nebylo velmocensky vyzývavé. V Litvě, ještě více, než u nás, se mluví o roli moskevských špiónů a snahy Ruska podrobit si bývalou enklávu ekonomicky.
A právě doprava, vedle medií a energetiky, je jedním z hlavních zájmů moskevských stratégů. Bohužel, na tomto postavení země se výrazně podílel i Brusel. EU totiž před vstupem do svých řad donutila Litvu k závazku, že uzavře JE Ignalina. Jistě, reaktory tam byly černobylského typu a představovaly reálné nebezpečí. Uzavřením druhého bloku přišla ovšem země o 1500MW zdroj, který nic nenahradilo. Ignalina zásobovala zemi ze 70%. Ze dne na den se z litevského vývozce elektrické energie stal dovozce. Lidé teď v mnoha případech dávají celou jednu výplatu jen platbu za domácí energie. A to v době ekonomické krize není vůbec jednoduché. Meziročně se v lednu průmyslová výroba propadla o 5,5 procenta a pokles stále trvá.
Celkově za dobu krize je to 18 %. I když je část ruských politiků zřejmě ještě dostatečně soudná na to, aby si myslela, že by Litvě bylo lépe pod Moskvou, existuje i druhá část politiků, částečně se překrývající s tou první, která sní o tom, jak by to bylo, kdyby Moskva znovu vládla na svých bývalých územích, nejen v Pobaltí. Je chybou litevské diplomacie, že si nevymohla na Bruselu účinnou pomoc proti energetické závislosti, je ještě větší chybou Bruselu, že na to nemyslel. Více než miliardu eur určenou na uzavření Ignaliny kdesi prohýřilo německé konsorcium, které nebylo schopné ani včas postavit jaderné úložiště. Plány na stavbu nové elektrárny na místě Ignaliny jsou pak ve hvězdách a peníze na ni zřejmě na Marsu. Mezitím Rusko postaví do roku 2016 v sousedním Kaliningradu první reaktor, který z poloviny bude energii exportovat. Říká se víc hlav, víc rozumu. V případě energetické strategie EU v Pobaltí to platí spíše naopak.
Věřme, že je to jen holý nerozum, protože jinak by muselo jít o Ruskem placenou sabotáž. Není divu, že se Pobalťané bojí, co bude dál a pomalu oprašují ruské slovníky. A nejnovější zpráva, že Severoatlantická aliance uspořádá letecké manévry v Pobaltí jako projev solidarity s tamními bývalými sovětskými republikami, které znepokojuje ruská politika, by se spíše hodila do repertoáru Rádia Jerevan, ne-li spíše do Švejka.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
