El Greco - modernista z doby pozdní renesance

Malíř konce 16. století El Greco zůstává ojedinělou osobností v dějinách, která výrazně předběhla svoji dobu. Výstava v bruselské Paláci krásných umění přibližuje na čtyřicet mistrových obrazů pocházejících především z jeho muzea ve španělském Toledu.Historie malířství je v jistém smyslu nespravedlivá. Nabízí spousty dramatických osudů, ale skutečného docenění se mnoho velkých tvůrců dočkalo až po smrti. Ten, kdo se pohyboval napřed, se nutně ocital v konfliktu s estetickými názory své doby, bojoval se záští, nepochopením či chudobou. Nakonec opravdový umělec by měl nedůvěřovat úspěchu, čím více vám poklepávají na rameno, jak jste dobří, tím je větší pravděpodobnost, že půjde o zcela průměrnou věc. Malování se nedá měřit stopkami jako rychlobruslení.Dnes si už těžko představíme, že svého času mohl El Greco odejít z Itálie kvůli svému konfliktu s klasikem antických tvarů a křesťanské spirituality Michelangelem Buonarotim. Byl vysmíván, když se nabízel, že přemaluje Sixtinskou kapli. Vyčítali mu příliš osobní interpretaci náboženských motivů, ale i svévolné nakládání s liniemi či bledými barvami. Vždyť zrovna vstupoval do módy barevný dramatismus Caravaggia.Jak ale ukazuje nová výstava v galerii „Bozar", tedy Paláci krásných umění v Bruselu, El Greco byl malířem, který předjímal modernismus už na konci 16. století. V Belgii to můžete obdivovat na čtyřiceti mistrových obrazech až do 9. května. Expozice obsahuje všechny důležité obrazy z muzea El Greca ve španělském Toledu, které je v současné době v rekonstrukci.Vlastním jménem Domenikos Theotokopoulos se narodil na Krétě a zpočátku maloval u mnichů pravoslavné ikony. Učil se v Benátkách u Tintoretta, snažil se dobýt Řím. Ale až teprve po svém odchodu do Toleda namaloval své nejlepší obrazy, spojující byzantské i západní tradice. Ze slavné série apoštolů či žehnaných panen, z obrazů Svlékání Krista či Svatého Petra v slzách promlouvá stejně tak vnitřní zápas umělce. Kristus není oduševnělou tváří z jiného světa uprostřed pozemské bídy, ale vnitřní bolestí mučeným smrtelníkem, který se ptá, ale i pochybuje. Je podobný nám, lépe řečeno - našim výlučným individualitám, samorostům. Máme pocit, že prostor, který El Greco maloval, ztrácí renesanční perspektivu. Neubíhá do dálky, ale jakoby odzdola nahoru. Lomí se na několik plánů s expresionistickými mraky v pozadí. Naopak vepředu se tísní postavy, svaly křečovitě napnuté, tváře temně planou. Připravují Kristovi oprátku, se zneklidňující samozřejmostí.Už nelze žít v důvěře v harmonii, rovnováhu toho, co je nad námi, vidíme u El Greca. Vše se zmítá v kosmologickém pohybu, který naopak odráží rozpory křesťanství, protiklad člověka a jeho těla, víry a strachu, naděje a pomsty. V manýristických výjevech zvěstuje předčasné tušení blížícího se rozpadu staré doby. Ale musely přejít ještě tři století, aby se El Grecovy obrazy dočkaly docenění, jaké jim náleží. Bruselská výstava přibližuje i oživení zájmu o malíře ze strany modernistů počátku 20. století. Šlo o dobu, do níž divoký samotář patřil.