Po roce 1989 se objevila svobodná literatura i knihy zakázaných autorů
Rok 1989 přinesl politické změny nejen v Československu, ale v celé Evropě. Vývoj v postkomunistickém bloku se vrátil k normálu nejen politicky. Se zrušením cenzury začala vznikat svobodná literatura, do knihoven se vrátily knihy zakázaných autorů, do země někteří exiloví spisovatelé.
Vydání se dočkala tvorba světových a samizdatových autorů. Ústav pro demokracii, ekonomiku a kulturu Newyorské univerzity v Praze pořádá konferenci, která se snaží najít odpovědi na řadu otázek. Například jak je na tom literatura ve střední a východní Evropě a v Rusku dnes nebo jakým směrem se vydala.
V komunistickém období se literatura mezi jednotlivými státy sovětského bloku vyvíjela poměrně rozdílně. V Polsku a v Maďarsku byla vždycky daleko svobodnější aspoň v posledních dvaceti letech. Pak přišly obrovské změny, které zatřásly celými společnostmi a státy a některé státy se rozpadly. Sovětský svaz, Jugoslávie a Československo byly svědky toho, že se v literatuře i umění oživují nacionalistické proudy, které byly předtím ztlumeny.
Tomáš Vrba z pražské Newyorské univerzity shrnul pro Rádio Česko pozici literatury před revolucí a po ní.
„Čeští literáti svobodu nedostali, oni si ji vydobyli. Musíme mít na paměti, že tehdy bylo asi 200 oficiálních autorů a asi 600 zakázaných, čili naprostá většina lidí, kteří nesměli psát. Ti byli možná svobodnější, než ti oficiální. Ale psali, byť jen v samizdatu nebo v exilových nakladatelstvích, ale rozhodně se u nich dá sledovat jasná kontinuita,“ řekl pro Rádio Česko Tomáš Vrba z pražské Newyorské univerzity.
Po pádu opony je prý literatura trochu unavená
„Nebo byla alespoň v prvních deseti letech po roce 89,“ myslí si Vrba. Současně se naprosto změnila její společenská role. Zatímco předtím historicky v devatenáctém století a v těžkých dobách dvacátého byla literatura a zejména básníci téměř mluvčími národa, najednou po roce 89 je literatura jenom soukromá záliba.
Podle kritiků se údajně dobře vyvíjejí drobnější literární útvary, ale chybí opravdu velký román.Tomáš Vrba se domnívá, že to souvisí s tím, jak je literatura roztříštěná. Není společné publikum a není společná literární scéna. Je fakt, že na velký román se čeká, ale na ten se čeká všude. To není problém jen české literatury, možná je to problém románu. Vychází spousta časopisů, knížek a vychází i poezie, což je měřítkem životaschopnosti národa a literatury.
