Co je biodiverzita?
Když chce Organizace spojených národů upozornit na nějaký problém a nebo podpořit nějaký obor lidské činnosti, vyhlásí takzvaný Mezinárodní rok. Během něj se pak konají po celém světě akce, zaměřené na odborníky i běžnou veřejnost, které mají za cíl ono hlavní téma přiblížit a seznámit s ním co nejširší okruh lidí. Rok 2010 vyhlásila OSN Mezinárodním rokem biodiverzity.
K vyhlášení Mezinárodního roku musí mít Organizace spojených národů vždy nějaký pádný důvod. Co ji vedlo k vyhlášení toho letošního? A co se skrývá pod pojmem biodiverzita? To je slovo, které často zaznívá nejen v odborných debatách, ale i ve sdělovacích prostředcích. O jeho vysvětlení jsme požádali Lukáše Viktoru z České společnosti ornitologické. Ale nejdříve si povězme, proč právě rok 2010 je Mezinárodním rokem biodiverzity?
Lukáš Viktora: „Takový obecný a všeobecně platný důvod je, že biodiverzita stále klesá, že neustále dochází k jejímu ochuzování. A pak je tu ještě jeden konkrétní důvod – v letošním roce bude vyhodnocen takzvaný Cíl 2010. To je politický program, který byl v roce 2002 vytyčen v jihoafrickém Johannesburgu na setkání Mezinárodní úmluvy pro biodiverzitu s tím, že k roku 2010 dojde ke zmírnění poklesu biodiverzity ve světě. Evropa byla v tomto směru ještě ambicióznější a tehdejší členové Evropské unie se zavázali, že do roku 2010 pokles biodiverzity úplně zastaví. A co ta biodiverzita vlastně je, abychom věděli, o čem se bavíme. My ji volně překládáme jako přírodní rozmanitost. To znamená rozmanitost druhů všech živých organismů, ať už jsou to rostliny nebo živočichové a jejich společenstva. Míra přírodní rozmanitosti určuje kvalitu přírody. Čím je ta rozmanitost větší, čím více je druhů a čím početnější tyto druhy v rámci jednotlivých přírodních stanovišť jsou, tím je ta příroda cennější.“
Přírodní rozmanitost, cizím slovem biodiverzita, se tedy po celém světě snižuje. Úbytek a velké ochuzování se týká nejen rostlinných a živočišných druhů, ale i samotného prostředí, ve kterém žijí. Také toto prostředí musí být dostatečně různorodé a pestré... Lukáš Viktora mluvil o neskromných cílech, které si politici z celého světa vytyčili před osmi lety na konferenci v Jihoafrické republice. Podařilo se tyto cíle naplnit?
Lukáš Viktora: „Nejen v tuto chvíli, ale už mnohem dříve bylo jasné, že ten cíl se naplnit nepodaří. Byl příliš ambiciózní. To úsilí, které směřovalo k jeho naplnění, nebylo dostatečné, byť máme v rukou účinné nástroje ochrany přírody, ať už na národní úrovni, anebo na té úrovni mezinárodní. Evropská unie má několik směrnic, respektive dvě takové hlavní, které se vztahují přímo k ochraně přírody – a to je ptačí směrnice, která chrání volně žijící ptáky a směrnice o stanovištích, která chrání jednotlivé typy přírodního prostředí v Evropě. Pak je tady celá řada dalších směrnic, jako třeba rámcová směrnice o vodách, která si vytyčila zásadní zvýšení kvality povrchových i podzemních vod v Evropské unii do roku 2015, nebo směrnice o používání chemických látek. To všechno jsou nástroje, které mohou, pokud jsou ovšem důsledně naplňovány, pokles přírodní rozmanitosti zastavit. Největším problémem teď zřejmě bude přesvědčit členské státy Evropské unie, že tohoto cíle, teď už 2020, může být dosaženo.“
Snižování rozmanitosti přírody je asi skutečně závažný celosvětový problém. Když do něj takovou měrou zasahují politici... A tak jsme se Lukáše Viktory z České ornitologické společnosti zeptali, proč je důležité, aby se biodiverzita nesnižovala? Aby zůstala alespoň na takové úrovni, jako je dnes?
Lukáš Viktora: „Tím neděláme službu jen přírodě, ale především sami sobě. S tím, jak dochází k poklesu přírodní rozmanitosti, dochází také k nedostatečnému fungování takzvaných ekosystémových služeb. To jsou služby, které se dají těžko penězi vyčíslit, ale bez kterých bychom nemohli fungovat. Už jen ten prostý fakt, že řeka teče a že v ní teče voda, která je relativně čistá a použitelná třeba na pití nebo k jiným účelům; už jen to, že pravidelně prší nebo naopak svítí sluníčko a je teplo, že nám určité ekosystémy poskytují zdroje potravy i zdroje léčiv, stavební materiál, obnovitelné zdroje energie – to všechno jsou ekosystémové služby, které v podstatě ani nevnímáme. Bereme je jako samozřejmost, ale s tím, jak je přírodní prostředí ochuzováno a jak se mění jeho pestrost a bohatost, tím menší ekosystémové služby poskytuje a tím větší riziko pro další udržitelný rozvoj lidské společnosti z toho vyplývá. Uvedu pár příkladů, třeba z kategorie ptáků. Když to stáhnu na Českou republiku, tak jsme mezi lety 1980 a 2010 přišli zhruba o 10 milionů jedinců ptáků všech druhů. Jako by celá česká lidská populace během 30 let vyhynula! To je asi těžko představitelné, ale my jsme skutečně k těmto závěrům z analýzy dat, která máme k dispozici, došli. Mezi nejohroženější prostředí, kde se ta rozmanitost snižuje nejrychleji, patří u nás zemědělská půda nebo bezlesí, vinou zavádění hodně intenzivních metod hospodaření a také samozřejmě vinou ochuzování přírodního prostředí o takové krajinné prvky, jako jsou remízy nebo různé keřové porosty. To všechno přispívá k tomu, že ptáci zemědělské krajiny jsou dnes nejohroženější skupinou. Mnohem horší je to na západ od nás, kde už ta intenzifikace zemědělství proběhla. Kolegové, kteří pracují na programech na evropské úrovni, spočítali, že v zemích západní Evropy za srovnatelné období 30 posledních let ubylo zhruba 14 milionů párů skřivana polního, což je takový typický druh, který velmi dramaticky ubývá především tam, kde je intenzita zemědělství vysoká. Co se týče celkově České republiky, tak u nás hnízdí pravidelně zhruba 200 druhů ptáků. Z těch 200 druhů ptáků je 52 procent, to znamená víc než stovka, zařazeno na takzvaném červeném seznamu do kategorie ohrožených. Polovina ptáků, kteří u nás hnízdí, patří mezi ohrožené druhy. To jsou ,myslím, docela přesvědčivá alarmující čísla. A to se tu bavíme jenom o ptácích, kteří jsou relativně málo postiženou skupinou. Mnohem hůř jsou na tom třeba motýli, plazi, ryby. To jsou skupiny, které jsou tím poklesem přírodní rozmanitosti postiženy ještě více.“
V přírodě souvisí všechno se vším. Pokud se od základu změní kus krajiny, zmizí z něj rostliny a s nimi i živočichové, kteří tam do té doby žili. Mnohé z nich přitom člověk potřebuje – třeba hmyz, který mu opyluje ovocné stromy, byliny, kterými se léčí, stromy, jejichž dřevem topí... To jsou ale jen ty nejviditelnější případy. Většina přírodních souvislostí nám zůstává skrytá a my si jich všimneme, až když je pozdě. Kdo je tím vším vinen? Je snižování přírodní rozmanitosti přirozeným jevem a nebo si za něj můžeme sami? O tom stále hovoří Lukáš Viktora.
V přírodě platí, že co se neadaptuje, tedy nepřizpůsobí, to vyhyne. Jak je na tom s rozmanitostí přírody a jejím ohrožením Česká republika? Lukáš Viktora si myslí, že ani dobře, ani špatně... Naše krajina je podle něj zcela výjimečná.
Chránit ji tedy jako celek... Podle Lukáše Viktory z České ornitologické společnosti je také velmi důležité, abychom nepřestali hledat zemědělské postupy blízké přírodě, které by zajistily dostatečnou produkci, ale přitom neškodily. Cesta, která snad nakonec povede ke zpomalení a nebo dokonce zastavení procesu snižování přírodní rozmanitosti, bude asi hodně dlouhá. Důležitým zastavením na této cestě bude určitě i letošní Mezinárodní rok biodiverzity, který vyhlásila Organizace spojených národů. S pojmem biodiverzita se letos jistě mnohokrát setkáte.
