Ľubomír Smatana o Slovácích s úctou i ironií
Narodil se na východě, studoval a žil na západě, ale to bylo ještě všechno pohromadě. Poslední čtyři roky je v rodném místě napůl cizincem, i když je mezi svými. Čechoslovák Ľubomír Smatana, zpravodaj Českého rozhlasu na Slovensku. Odtud se vám naposledy ozve 30. května. Jaké je Slovensko a jací jsou Slováci? Pohled z trochu jiného úhlu najdete v jeho premiérové knížce Jánošíci s těžkou hlavou.
Jak se agronom a učitel stane rozhlasovým reportérem?
To si v podstatě vymyslela moje přítelkyně Eva (nyní manželka). Pár let jsem tehdy pracoval-nepracoval, střídal zaměstnání. Eva si potom přečetla v novinách inzerát, že v ČRo Plzeň hledají redaktora. Tak jsem to zkusil. Půjčil jsem si sako, v second handu jsem si koupil kravatu, absolvoval jsem pohovor, pak předstíraný rozhovor s imaginárním respondentem a pak mě vzali. Dá se říct, že jsem se k rozhlasu dostal náhodou. Ale možná jsem k němu tak nějak podvědomě mířil.
Máte v sobě učitelské manýry typu „seď rovně“, „vyplivni tu žvýkačku, když se mnou mluvíš“ a podobně?
Respondentům, kteří žvýkají, zásadně říkám, aby si žvýkačku vyndali z úst, protože potom to mlaská a v mikrofonu je to slyšet. Tohle mi zůstalo.
Dělal jste už kdeco, taky průvodce, asfaltéra, řidiče, ale i myče nádobí. Zrovna tu poslední „funkci“ vaše okolí asi ocení, ne?
Myslíte manželka? Ano, ta to ocení. V Čechách máme myčku automatickou, na Slovensku myju nádobí zásadně já. Ale jestli narážíte na moji zkušenost v restauraci „U rozvědčíka“, tak to byla vlastně jedna z nejlepších prací, kterou jsem měl. Šlo o vyhlášenou hospodu, když ji vedl ještě Čenda Grüner. Byl zážitek pracovat tam v létě. To ani nešlo o práci. Bylo jí sice hodně, ale také hodně zábavy.
Vy jste hodně cestoval - Evropa, Blízký východ, severní Afrika. Jste dobrodruh?
Baví mě to. Baví mě předstírat, že jsem dobrodruh.
Organizoval jste také humanitární pomoc na Balkán. Proč zrovna tam?
Protože v té době byla válka zrovna na Balkáně. Spojenci bombardovali Srbsko, vozil jsem věci do Albánie, pak i do Černé Hory. Sehnal jsem docela dost peněz, které směřovaly do společnosti Člověk v tísni. A já jsem je pak doprovázel až do místa určení. Chtěl jsem vědět, jak to dopadlo. Jednou jsem tam jel na vlastní triko, pak jsem byl s Českou katolickou charitou jako dobrovolník na dva měsíce v Kosovu. Pomáhal jsem rozvážet pomoc.
Bylo to nebezpečné?
Ani ne. Zabíjeli se jen mezi sebou. Ale na jednu kolegyni vystřelili Američani. Dívala se do mapy, pak se otočila na nějakém check pointu a tam na ni vystřelili. Kulka prolítla autem a jí přesně za hlavou. Ti vojáci byli nervózní. Mysleli si, že se vyhýbá check pointu a chce se vrátit zpátky, proto začali střílet. Málem ji zabili.
Co vám dala práce pro China Radio International? Pěkně pod kontrolou… A jak jste se tam vlastně dostal?
Český rozhlas s tím čínským spolupracoval prostřednictvím výměny stáží. Dostali jsme první kontakty, a pak jsme si všechno zařizovali už přímo. A s tou kontrolou... Bál jsem se, že budu něco jako hlásná trouba komunistického režimu směrem do České republiky. Ale chtěl jsem to zažít, tak jsem si říkal, uvidíme, jak to dopadne. Ve skutečnosti je to tak, že Číňané zkrátka jen plní úkoly svých nadřízených. Není jim jedno, jak to dopadne, ale musí prostě vykázat činnost. Hlavně, že je splněno. Obsah úkolu ale v podstatě vůbec neřeší. Navíc české vysílání tam poslouchá asi tak 150 lidí a já jsem neměl žádné omezení. Editoval jsem texty, které byly psány v čínské češtině, a z toho, co jsem natočil pro ně, jsem pak zpracovával kratší verze pro Český rozhlas.
Co vám odtamtud utkvělo v paměti?
Než jsem došel do obchodu, tak jsem na těch 200 metrech potkal asi tak 40 tisíc lidí. Nechtěl bych se tam narodit. Pro místní je to fakt nepříjemná země, hlavně její autoritativní režim. Běloch tam problémy nemá. Je pojištěný, na místní podmínky má spoustu peněz, solidní život. Zaostalost není v tom, že by byli nějak málo vzdělaní, nebo chudí. Oni jen neměli kontakt se Západem. A vlastně ho vůbec nechápou. Na věci se dívají ze svého hlediska, z vlastní nevědomosti.
Lidé, kteří žijí na venkově a dívají se na televizi, kde jim ukazují, jak do vesmíru letí první čínský kosmonaut a přitom nemají doma vodovodní kohoutek, tak pro ně je to naprosto nepředstavitelné. Je to úplně jiný svět, který oni nedokážou pochopit. Pro ně jsou pánybohy ti, kteří umí takový výlet do vesmíru zařídit. Vůbec nechápou souvislosti.
V Česku lidé žehrají, jak se mají špatně, ale když pak vidíte něco podobného, tak reálného, co byste Čechům (i Slovákům) vzkázal?
Odpověď je jednoduchá: žijeme si jako prasata v žitě. Když se podíváte kolem sebe, tak tady nikdo hlady netrpí. Až na pár nešťastníků, kteří si radši koupí kořalku. Ale že by tady někdo doslova trpěl hlady, to jsou opravdu výjimky: chudí, třeba nemocní lidé, kterým nikdo nepomáhá. Zkrátka lidé u nás jsou prostě nenažraní a chtěli by mít ještě víc.
V roce 2006, kdy jste byl jmenován zpravodajem Českého rozhlasu na Slovensku, jste se vrátil na „hroudu rodnou“. Jak moc to pro vás bylo a je důležité?
Hodně. Osobně proto, že jsem fakt chtěl vždycky na Slovensku pracovat jako novinář. Ale čekal jsem, až přijde příležitost. Když se pak naskytla, tak jsem ji prostě regulérně chytl za pačesy. A tahal jsem za ně. Tenkrát vedení chtělo slovenského novináře. Svým šéfům a managementu ČRo jsem nabídl, že pojedu já. A vysvětlil jsem jim to tak důkladně, že mě přijali do výběrového kola. To jsem pak vyhrál. Nejspíš si nakonec uvědomili, že je lepší tam mít jednak člověka zvenku, a pak taky někoho, kdo se vyzná v prostředí rozhlasu, jak funguje a tak dále. A já si myslím, že se výborně trefili :-)
Vaše reportáže se netýkají jen aktualit politických, hospodářských a podobně. V Zápisníku zahraničních zpravodajů mají posluchači možnost slyšet zajímavosti ze života Slováků, díky vám mají možnost po Slovensku cestovat a seznamovat se s lidmi, kulturou a zvyky. Máte pocit, že jste už vysílal o všem?
Ovšem že ne. Ještě je řada témat, která bych rád zpracoval. Z Bratislavy je dost daleko dostat se na východ země. Není možné tam jezdit každý týden. Ale jednou za dva měsíce vyrážím někam ke Košicím. Tahle část je opravdu bohatá na obrovské množství sociálně-ekonomických témat. Žije tam hodně národnostních menšin. Ještě jsem pořádně nedělal nic třeba o Rusínech - to je obrovská skupina lidí, hodně zajímavá. Samozřejmě, Slovensko je malá země, takže by si jeden mohl myslet, že není problém ji „pokrýt“. Ale to je jen zdání, stále je tam spousta zajímavých témat.
Jak si vybíráte, o čem bude váš příspěvek?
Intuitivně. Musí to zajímat mě osobně. Když mě to zajímá, tak to dělám, když mě to nezajímá, tak to prostě nedělám. Naštěstí mě zajímá dost věcí.
Stalo se vám za ty čtyři roky, že byste o něčem stejném vysílal dvakrát?
V politice ano, jinak ne. Třeba jsem dvakrát na stejném místě, ale pokaždé udělám příspěvek jinak, protože to by pak nebylo poslouchatelné.
Jak mluvíte se slovenskými respondenty – česky nebo slovensky?
Zásadně česky, je to lepší. Oni mi pak vycházejí víc vstříc. Jako český novinář to mám výhodnější, jednodušší. Mám větší šanci k nim proniknout, jsou otevřenější, jsou rádi, že se o ně zajímá někdo odjinud. Slovensky mluvím pouze v případech, kdy mluvím se slovenskými Maďary, kteří sice rozumí slovensky, ale někteří nerozumí česky.
Jak jsou na Slovensku vnímána česká média? Mají nějaký generální pardon před těmi zahraničními?
Česká média na Slovensku jsou rozhodně vnímána lépe než ta slovenská. Jsou respektovanější. Počínaje Českou televizí, kterou tam sleduje hodně lidí, až po Český rozhlas. Znám lidi, kteří poslouchají Radiožurnál až ve Veľkém Krtíši. I v Martine mě lidi poznávali, protože nás poslouchají. To, že mě lidi znají z našeho vysílání, mě vždycky fascinuje. Je to hodně velký luxus. Kolega v USA, když řekne, že je z Českého rozhlasu a potřebuje mluvit s nějakým politikem, tak se mu vysmějí, protože neví, co je Česko, natož ČRo. Na Slovensku to ví skoro každý a já se bez problémů dostanu skoro úplně všude. Mám nespornou výhodu.
Stal se vám někdy při natáčení nějaký trapas?
Trapas nastane tehdy, když se ptáte na nějakou věc, kterou jste špatně pochopila, nebo máte málo informací, zeptáte se na něco hloupého, nebo se zeptáte člověka, který s vaším problémem nemá nic do činění. To se občas stane, ale tomu neříkám trapas. Jsem sice chvíli za blbce, ale pak se z toho nějak vykroutím. A být občas za blbce také není na škodu, párkrát už se mi to osvědčilo. Většinou mi to dotyčný vysvětlí znova a je rád, že to má komu vyprávět.
Na co určitě nikdy ze svého pracovního působení na Slovensku nezapomenete?
Šel jsem točit rozhovor se slavným televizním komentátorem Karolem Polákem. Sedli jsme si do jeho oblíbené kavárny, připravili jsme se, já mu dal láhev vína, vytáhl jsem mikrofon a zjistil, že s sebou nemám nahrávací zařízení. To se osypete. Tak jsem se mu omluvil a zeptal se, jestli se můžeme sejít příště. Reagoval úžasně. Řekl ano a uklidňoval mě slovy, že se mu to taky párkrát stalo.
Dojalo vás někdy něco tak, že jste o tom nebyl schopen točit?
Ne, já jsem splachovací. Můžu točit úplně o všem, jsem docela otrlý. Naštěstí netočím dopravní nehody, nechodím po mrtvolách. Když se nějaká tragédie stane, třeba důlní neštěstí a podobně, tak se blíž člověk stejně nedostane. Prostě to je práce.
30. května na postu slovenského zpravodaje končíte, vystřídá vás kolega Vojtěch Berger a vy se vracíte do centrály Radiožurnálu. Co budete dělat?
Pojedu domů a pár dní nebudu dělat nic, ale opravdu jen pár dní. Pak totiž jedu na měsíc do Afriky a až se vrátím, pravděpodobně zakotvím na Radiožurnálu v redakci reportérů. Budu dělat to samé, co jsem doposud dělal na Slovensku, akorát to budu dělat v Čechách.
Ve zmíněné Africe za chvíli začíná mistrovství světa ve fotbale a jedním z jeho průvodců na vlnách Radiožurnálu budete i vy. Víte něco o fotbale? :-)
No jasně, fotbal hraje 11 hráčů, ten 12. jim fandí z lavičky a říká jim, co mají dělat :-)
Co všechno od vás z Afriky uslyšíme?
Na sportovní stránku tam budeme mít našeho specialistu Jaroslava Plašila, já budu „dělat“ věci kolem – bezpečnost, což je v Africe vážné téma, turistiku a zajímavosti, které se týkají fotbalu a fanoušků, vliv fotbalu na život v JAR – místní fotbal milují, vliv na chudobu, jestli to ohromné množství peněz lidem pomůže. Také mě budou zajímat Češi, kteří tam žijí, jejich příběhy. Několik „afrických Čechů“ už jsem zkontaktoval. A pokud i některý z našich posluchačů bude mít dobrý tip, může mi ho poslat e-mailem, budu za něj rád.
Chystáte se na Afriku nějak speciálně?
Už jsem byl požádat o pas, to je dost důležitá věc. Jinak každý den si čtu něco o Africe-kontinentu, Jihoafrické republice, co se tam odehrává na politické scéně, jaká jsou bezpečnostní opatření, statistiky kriminality, co tam lidi dělají, čím žijí.
Své čtyřleté působení na Slovensku jste zúročil v dost unikátní knížce Jánošíci s těžkou hlavou, která právě teď vychází. Jde vlastně o první novodobou seriózní „kroniku“ života našich sousedů. Proč jste se rozhodl takovou knížku napsat?
Oslovili mě kamarádi, kteří mají vydavatelství, abych napsal knížku o Slovensku. Sám od sebe bych ji nikdy nenapsal, protože je to strašná řehole. Krom toho si vůbec nedovedu představit, že bych ještě obcházel nakladatelství a cpal jim svůj rukopis. Takhle to bylo mnohem jednodušší a je to vlastně ten nejlepší způsob, jak na mě: zadat mi úkol a říct, do kdy má být splněn, a já se podle toho zařídím. Takhle to dělá moje manželka a taky to funguje.
V podstatě poslední Čech – přesně Češka – která psala o zajímavostech slovenských, byla Božena Němcová, a to ve 2. polovině 19. století. Tak to máte trochu odstup, že…
Je to parádní odstup. Samozřejmě jsem hledal, kdo co o Slovensku napsal v období mezi Boženou Němcovou a Ľubomírem Smatanou. Marie Majerová napsala nějaký sociální román, odborníci se věnovali Tatrám, knížky napsal třeba také botanik Karel Domin. Dost lidí psalo různé věci, kterými se zabývali, ale vždycky šlo o dost úzký okruh zájmu.
Já jsem to pojal jinak. Mě Slovensko zajímá víc do hloubky, proč se věci dějí. Nejen proč tam stojí hrad a kolem něj žijí nějací lidé, ale jak ti lidé přemýšlí, proč dělají to, co dělají, proč na Slovensku narůstá nebo nenarůstá nacionalismus, jakými mýty žijí, proč je Jánošík stále tím nejslavnějším, proč se vlastně objevuje všude, proč je takovou mystickou postavou, která všechny provází.
Mě zajímá hlubší poznání. Hodně Čechů jezdí na Slovensko, ale stále ještě berou Slováky velice povrchně. A já jsem se chtěl pokusit nabídnout čtenářům zevrubnější pohled, obohacený o přímou zkušenost postavenou na reportážích o konkrétních lidech. Samozřejmě v knize neignoruji oficiální statistická data a podobně.
Mluvíme-li o Jánošíkovi – jak Slováci přijali nový film režírovaný polskými režisérkami Agnieszkou Holland a dcerou Kasiou Adamik? Ten poněkud upravuje legendu o něm…
Myslím si, že film nestál za nic. Většina lidí na něj chodí, protože má skvělou reklamu. Ale aby nějak změnil obraz nebo vnímání nebo dával nový pohled na Jánošíka, tak to se filmařům vůbec nepovedlo. Je to úplně obyčejný film, který jde ve šlépějích těch předchozích, nepřináší nic nového. Když to srovnám se starými filmy, ve kterých hrál třeba Paľo Bielik, tak to je prostě nebe a dudy. Filmy ze 30. a 50. let byly skvělé, tohle je slabý odvar. Nic nového, film jen prostě vydělal peníze a o to, myslím, tvůrcům šlo hlavně.
V knížce si moc neberete servítky – ani vůči Slovákům, ale ani vůči Čechům. Řekla bych, že právě vy k tomu máte největší právo. Váš tatínek je Slovák, maminka Češka. Jakou čekáte odezvu? Náruč růží, nebo knihou po hlavě?
Někteří Slováci ji nepochybně přijmou špatně, protože jim obecně dělá problém přijmout ironické poznámky. Češi jsou na tom podobně. Takže někomu se můj pohled na věc, odhalování souvislostí, líbit nebude. Ale to je každého věc – potrefená husa se vždycky ozve. Nakladatel se trochu obává žalob stran některých lidí, o kterých píšu. Patří mezi ně i politici – hlavně Ján Slota ze Slovenské národní strany nebo premiér Robert Fico. V knížce rozebírám také slavný případ Hedvigy Malinové, která se podle slovenské verze sama zranila, sama se zbila a tak dále. Záběr témat je docela široký, celkem se jedná o 31 kapitol a každá je o něčem jiném, i když na sebe trošku navazují, aby kniha měla hlavu a patu.
Je něco, co se vám ještě nepodařilo realizovat a proč?
Chtěl jsem podstatně víc točit v horách a na východě, ale časově a technicky to prostě moc nešlo. Bratislava zas tak zajímavá není, je to úplně obyčejné město. Je potřeba jet ven mezi lidi, aby z člověka nebyl salónní novinář. Důležité je mít ohlasy z terénu, v Bratislavě je pak vždycky možné sehnat reakci politika nebo sociologa a podobně. Chtělo by to víc jezdit po Slovensku, ale prostě nejde dělat všechno. Člověk má nějaké zpravodajské povinnosti v parlamentu, na vládě a tak dále.
Máte čtyři děti. Kdybyste ještě učil, chtěl byste je ve své třídě?
Učit vlastní děti je podle mě vždycky chyba, to nedělá dobrotu. Děti potřebují autoritu, jakou má učitel, a tu rodič prostě nemá.
Jste šťastný?
Já jsem velice šťastný :-)
Děkuju za rozhovor.
Vysílání ČRo 1 - Radiožurnálu si můžete naladit na síti VKV/FM vysílačů po celé České republice a na dlouhé vlně 270 kHz. Poslouchat nás můžete i přes internet, pomocí DVB-S přijímače (satelit Astra 3A) a ve veřejnoprávním DVB-T multiplexu (Čechy, Vysočina, jižní Morava, Ostravsko).
Záznamy vybraných pořadů Českého rozhlasu 1 – Radiožurnálu si můžete poslechnout v iRadiu. Pro automatické ukládání záznamů oblíbených pořadů do svého počítače nebo mp3 přehrávače můžete využít službu Podcast.
