Redemptoristé ve svobodném dvacetiletí v Česku
Letos uplynulo 20 let od doby, kdy byl po pádu komunismu na našem území obnoven plnohodnotný řeholní život. O tom, jaký je skutečný a praktický život řeholních společenství ve svobodných poměrech, mluvíme s generálním vikářem litoměřického biskupství, P. Stanislavem Přibylem, členem Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele, redemptoristů (CSsR).
Historií kongregace dostatečně provází sám otec Přibyl v rozhovoru, stačí proto upřesnit, že dnes toto společenství působí v 77 zemích světa na 4 kontinentech. Poslání redemptoristů ve světě je možné představit slovy zakladatele, Alfonse de Liguori: „Poslal mě hlásat evangelium chudým.“
K nejznámějším jménům kongregace jistě patří dvě osobnosti, obě původem z českých zemí: Klement Maria Hoffbauer a biskup v USA Jan Nepomuk Neumann.
Před 20 lety došlo k obnovení řeholního způsobu života – jak to vypadalo u redemptoristů?
„Redemptoristé patřili k těm společenstvím, která nevyvíjela výraznou podzemní činnost. Přesto byla naše kongregace jednou z největších před 2. světovou válkou (stejně jako třeba salesiáni) – měla téměř 300 členů. Během 40 let totalitního zřízení redemptoristů radikálně ubylo. Význam redemptoristů je možné zjistit třeba z toho, že z těch deseti řeholníků, kteří byli odsouzeni v monstrprocesu v 50. letech, byli dva redemptoristé. Takže byli považováni za velmi nepřátelské nebo nebezpečné pro režim. V Československu tehdy, tak jako dnes v České a ve Slovenské republice, byly tři jednotky, tzn. Jedna provincie česká se sídlem v Praze a dvě víceprovincie na Slovensku – v Bratislavě a v Michalovcích (ta je řecko-katolická). Řeckokatolíci i Slováci přijímali povolání tajně i v éře socialismu, čili měli střední generaci a řeholní život se tam záhy rozvinul.
U českých redemptoristů se po roce 1989 obnovily čtyři komunity: na Svaté Hoře v Příbrami, což je významné poutní místo, taková naše vlajková loď, pak je to Frýdek na severní Moravě, nebo spíš ve Slezsku, Tasovice u Znojma, to je taková malá vesnička, kde se ovšem narodil jeden – dnes svatý – redemptorista Klement Maria Hoffbauer, a potom Králíky, to je poutní místo v Sudetech, které bylo v 50. letech koncentračním klášterem.
Já jsem byl shodou okolností první, a dlouho i poslední přijatý člen po obnovení našeho společenství. V roce 1990 tu byli tři zájemci, kteří do kongregace vstoupili ještě za komunismu. Dva z nich zjistili, že to pro ně není, a stali se diecézními kněžími. Jeden zůstal. Já jsem během studií býval většinou sám mezi těmi o dvě až tři generace staršími bratry, tak to bylo trošku obtížné, stejně jako noviciát. Do noviciátu mě poslali do Polska, což byla pro mne docela tvrdá zkušenost, protože jsem předtím nebyl ani v internátu, a najednou jsem se ocitl 1000 kilometrů od domova. Ale zase jsem si velmi rozšířil obzor, získal spoustu nových kontaktů, přátel – dneska prakticky po celém světě, protože Poláci jsou velmi silní a jsou jako misionáři v Africe, v Jižní Americe, na Sibiři atd. A také jsem se naučil polský jazyk, který je poměrně bohatý – nebo ta země je poměrně bohatá na teologickou literaturu, takže mi to bezesporu prospělo, a měl jsem takovou náhradu za vojnu.
Když u nás byl generální představený po roce 1997, a já jsem v té době byl rok knězem, tak nevěřil, že to vydržím (to mi říkal až před rokem, tedy po více než 10 letech). Ale mezitím se nás sešlo víc, takže dneska je nás asi 10, řekněme, skutečně mladých lidí mezi 30 až 40 lety. Takže nějaká ta obnova tu je, ale je to veliká redukce někdejších počtů.“
Na jakou činnost se zaměřujete?
„Kongregace redemptoristů vznikla na začátku 18. století v Neapolském království. Založil ji šlechtic, právník, kněz, takový renesanční člověk, muzikant, básník, literát, hudební skladatel, architekt, malíř – Alfons de Liguori. Pocházel z nižší šlechty. Zjistil, že v Neapoli je každý třetí člověk duchovní, zatímco lidé na venkově o Pánu Bohu vědí málo. Šel za těmi opuštěnými na venkov, zakládal nejdřív bratrstva kněží, chodili na tzv. lidové misie, to znamená, že 8 až 10 dní byli mezi lidmi, snažili se je něco naučit, přivést je ke křesťanskému životu. Z toho vznikla ‘alfonsiánská spiritualita‘. Alfons se později stal biskupem a byl především významným morálním teologem. Napsal na svou dobu velmi moderní knihu o morální teologii, kde nebyl ani přísný, ani příliš laxní, zastával takovou střední cestu. Takže byl mnohými obdivován a mnohými zavrhován, ale dělal to z lásky k lidem. Byl svatořečen ve 40. letech 19. století a v roce 1950 se stal patronem moralistů a zpovědníků – a ještě předtím, v roce 1873, učitelem církve.
Redemptoristé se zásluhou dvou Čechů mluvících německy – Klementa Marii Hoffbauera a Tadeáše Hýbla – dostali v roce Alfonsovy smrti, roku 1787, za Alpy. Šli do Varšavy, tam založili první kláštery a pak se vrátili zpátky do Vídně. Byla to doba napoleonských válek, Vídeňského kongresu, čili obtížná doba. Ale po smrti Klementa v roce 1820 získali redemptoristé první klášter ve Vídni a odtud se začali šířit do celého světa. Dnes je nás přes 7 tisíc a působíme (snad kromě Antarktidy) všude. Nejvíc spolubratři je v Polsku, pak ve Vietnamu, hodně jich je v Jižní Americe, rovněž jsou na Haiti (tam se naštěstí nikomu nic nestalo, protože působíme na venkově).“
Na jakou činnost se dnes zaměřujete v České republice?
„Máme dva kolegy, kteří dělají lidové misie, čili jezdí po farnostech a mají devíti–desetidenní duchovní obnovy farností. Pak máme tři poutní místa: Svatou Horu, Frýdek, Králíky. Mnozí z nás působí ve farnostech, protože tam, kde selhává struktura církve, se uplatňuje misijní činnost. Máme být v první linii tam, kam nikdo nechce jít, nebo kde je to obtížné. Tak v tomto smyslu jsem tady, v Litoměřicích, i já.“
V čem je vaše působení v litoměřické diecézi obtížné?
„Je to tím, že 90 procent obyvatelstva bylo po válce odsunuto. V době, kdy byla tato diecéze zakládána, byla hned po Praze považována za nejlepší diecézi. Mnoho hradeckých biskupů žádalo o přeložení do Litoměřic. Během války byla velká část tohoto území součástí říše, potom byli zdejší lidé odsunuti. V éře socialismu došlo ke ztrátě identity lidí sem násilně přistěhovaných i ke znetvoření tváře krajiny, která se změnila kvůli masovému dolování na Mostecku. Takže dnes je to kraj s největší nezaměstnaností, s velikými sociálními problémy, kraj s náboženskými problémy – ve statistikách většinou býváme poslední. Tím ovšem nechci říct, že je to tu beznadějné, naopak je tu velká naděje. Je to otázka času, kdy se rány zahojí a uzdraví. Já sám za sebe mohu říct, že i když může být někým toto území pokládáno za obtížné, pro mě je to zdroj radosti a privilegium a štěstí tady pobývat.“