Knižní Škola života

Na první pohled je zřejmé, že vzpomínky, které se staly předlohou stejnojmenného filmu (jeho scénář vytvořil Nick Hornby), napsala zkušená novinářka a přemýšlivá žena. Nezůstala totiž jen u líčení svého osobního příběhu, ale dokázala ho zasadit do obecněji zaměřené reflexe okolního dění, a na detailech intimních prožitků zručně demonstrovat posuny ve společenském vnímání ve druhé polovině minulého století.

Proč se autorka pustila do popisu své životní cesty? Při jednom nezávazném povídání se jí vybavily určité, dávno vytěsněné vzpomínky. Při pokusu o jejich zpřesnění už se rozběhl celý sled prožitého: "Proč jsem já, obyčejná studentka z Twickenhamu, chodila s podvodníkem a obrážela s ním londýnské noční kluby? Jak to, že mi to rodiče dovolili? A tak jsem si sedla, a skoro jako bych si to chtěla všechno srovnat v hlavě, zapsala jsem všechno, nač jsem si vzpomněla. Zjistila jsem, že jakmile jsem zapomenutému proudu vzpomínek uvolnila hráze, nedal se zastavit."

Za pomoci deníkových záznamů tedy Lynn Barberová seznamuje čtenáře se stylem života londýnské rodiny: "Moji rodiče se sice počítali ke střední třídě, ale ve skutečnosti byli něco jako první generace přistěhovalců do měšťanských vrstev." S osobitým vtipem a sympatickou ironií nahlíží autorka do duší svých předků, komentuje jejich snahy o dosažení jistého postavení. Sama sebe, jedináčka, také neušetřila jemného posměchu, skrze něj a zdánlivou naivitu ovšem prozíravě hodnotí úsilí svého okolí: "Nejhorší ze všeho byl lakros, hra, která vycházela z pošetilé představy, že se dá běžet a přitom držet nad hlavou míček v jakési primitivní sněžnici, zatímco vás ostatní děvčata mlátí svými sněžnicemi a snaží se vám podrazit nohy."

Příhody ze školních let prožitých v dívčí škole lady Hollesové (a zážitky první třetiny života Lynn Barberové vůbec) jsou nejzábavnější, ale současně také díky schopnosti uchovat v nich průzračnost dětského vnímání, jsou zřejmě i nejpravdivější. Občas jako by se tehdejší dívka k okolnímu světu stavěla s okouzlením Forresta Gumpa, ale právě tento typ prostoduchosti svou upřímností podporuje důvěryhodnost řečeného.

Ovšem ani z pozdějších období se posluchačka anglické literatury na Oxfordu a autorka článků a rozhovorů pro Penthouse, Vanity Fair či Observer nijak „nevyvléká“. Otevřeně mluví o svém promiskuitním období i o poměrech ve světě prestižních i bulvárních tiskovin v éře tzv. sexuální revoluce či ostřeji se projevujícího feministického hnutí. Jenom její hodnocení sebe i svého okolí nabírají na břitkosti a samozřejmě na vážnosti. Jako když v pozdějších letech popisuje například umírání muže svého života: „S Davidem jsem se seznámila poslední měsíc mého posledního semestru na Oxfordu a okamžitě jsem poznala, že je ten pravý – muž, kterého si musím vzít. Nešlo jen o to, že se mi líbil … cítila jsem, že s ním chci strávit zbytek života."

Školu života Lynn Barberové je možné číst jako bezprostřední zpověď, ale zároveň jako bravurně vykreslenou skicu daného prostředí. Nakolik do celku vstoupily literární ambice autorky či dokonce nadsázka a fabulace, o tom není třeba rozmýšlet, neboť vznikl čtivý text, v němž se témata odlehčená i zásadní skvěle a věrohodně doplňují.

Lynn Barberová, Škola života, Mladá fronta, Praha 2010, překlad: Marta Bartošková,173 s.