Dokument Oko nad Prahou je osobním pomníkem
Film producentky Elišky Kaplický Oko nad Prahou začal vznikat 2. března 2007, kdy byly vyhlášeny výsledky mezinárodní architektonické soutěže o novou budovu Národní knihovny. Režisérka Olga Špátová natočila 83 hodin materiálu, ze kterých vyšel 78minutový filmový pomník Kaplickému jako muži a manželovi, méně již jako architektovi.
Jaká je výpověď jednoho z mála dokumentů, které se u nás dostanou do běžné kinodistribuce (v tomto případě ve velkorysém počtu 14 kopií)? Je jednoznačně ryze ženská - je to podobné jako když poznáte poezii, kterou psala žena. Režisérka Olga Špátová k filmu přistoupila v evidentním emocionálním splynutí s jeho producentkou, manželkou Jana Kaplického Eliškou, která má ve filmu též svoji roli. Toto souznění je navíc filmařsky neujasněné již v námětu a nese s sebou všechny negativa, které vám hrozí, děláte-li umění příliš zevnitř, kdy se nedokážete na své téma podívat také zvenku a cenzurovat vlastní pocity bez přesahu. Nejde o to, že by Oko nad Prahou diváka díky tomu nezasáhlo. Ostatně například po projekci filmu na plzeňském festivalu Finále musel moderátor Pavel Anděl zhodnotit, že tolik lidí snad za historii tohoto festivalu na diskusi ještě nezůstalo. Patosem, který filmařky vnímají jako skutečnou lásku, se tu však skutečně nešetří.
Eliška Kaplický začala dle vlastních slov točit film jako poctu dílu Jana Kaplického. Jenomže v průběhu filmu prostě nezjistíte, jestli je film o vztahu Jana Kaplického k rodině, své nové ženě, jeho díle (film se dotýká prakticky jen Kaplického pražského projektu), nebo zápasu o Oko nad Prahou. Pokud by měl být film posledně jmenovaným, je nepochybné, že se filmařkám z tématu nepodařilo vytřískat skutečný konflikt, který mohl být vyváženou výpovědí o jednom prohraném boji o českou identitu. Když už se film vrátí například od rodiny zpět ke známému sporu o knihovnu, nástroje, kterých k tomu režisérka použije, jsou až neférové. Dostane-li se ke slovu jakýkoli odpůrce projektu, z reproduktorů spustí zesměšňující „dixie“ melodie. Naopak když Kaplický mluví o vztahu své matky a otce na pozadí válečných událostí, okamžitě se rozehrají tristní symfonické smyčce. A tento klíč také začne být během filmu jasně očekávatelný. Oko nad Prahou vlastně tak trochu připomíná Moorův snímek Slacker Uprising, v němž natočil svůj marný antibušovský maratónský boj těsně před předposledními prezidentskými volbami v USA, a který se snad ani nemůže tajit tím, že by nebyl propagandou. Oko nad Prahou je po filmařské stránce propagandou lásky a sentimentu. Dotočena byla tedy spíš pocta významnému muži - manželovi, kterého Eliška Kaplický nepochybně velmi milovala, nikoli pocta Janu Kaplickému architektovi. Vzhledem k množství natočeného materiálu by bylo zřejmě možné leccos vytknout i dramaturgovi Janu Gogolovi ml. Ten však k projektu přišel až v jeho průběhu.
Chobotnici chápali někteří její odpůrci jako pomník, který si v Praze v závěru života chce postavit člověk, jenž byl odtud kdysi nucen odejít. Olga Špátová natočila pod vlivem Elišky Kaplický osobní a poetický filmový pomník, v němž se jim city rozkutálely jako korálky.
