Jak nebýt v New Yorku
Když se vydá „divná ženská“ za moře, může z toho být docela napínavý příběh. Jestliže ji tam skrze stránky své knihy pošle spisovatelka, překladatelka a cestovatelka Olga Walló, je zřejmé, že navíc půjde o líčení vtipné a poučné: A teď sedím v letadle a letím do New Yorku, což jsem nikdy vlastně nechtěla. Nevím, co tam budu dělat, totiž, nějaké plány mám, ale je to všechno na vodě. … Manhattan na mém plánu vypadá jako na modrém podkladu špatně přišitá úzká záplata z kostkované látky.
„Nebrat se vážně,“ tak by mělo znít základní motto knihy Jak nebýt v New Yorku. A to Olga Walló velmi dobře ovládá – popisuje situace s humorem, sebeironií a s lehkou nadsázkou. Nevíme, jestli je líčení cesty pražské asistentky režie, pracující v České televizi, inspirováno skutečnou cestou autorky. Mnohé tomu v textu napovídá, nejen proto, že jsou zde popsány konkrétní reálie, ale poněvadž vypravěčka citlivě rozlišuje, která místa zná z filmových záběrů, jaký obrázek si vytvořila podle sdělení v bedekru, a jaký je její dojem na „vlastní kůži“: Teď na počátku září a jednadvacátého století, zbyly ze všeho jiskření a velké výpravné slávy jen ty javory. Ale ty tedy jsou! Jsou mimo všechen popis. U nás je listí javorů na podzim taky paráda, ale kam se hrabou na erupce, jež přecházejí do zelené do purpurové přes stříbrnou.
Obsahem knihy jsou cestovní zápisky, dojmy a zážitky mlčenlivé zralé ženy, která „zrcadlu v podstatě nevěří, i když se ho někdy lekne“. Jednoho dne se jí ohlásí dávná kamarádka, nyní pobývající v New Yorku, a v podstatě ji „nařídí“ výlet do americké metropole. Protože hlavní hrdinka není z těch, které by účinně protestovali, pouť do neznámých dálek může začít.
Vlastně se zde příliš objevného nestane – trochu obavy z letu, cizí město, které v detailech nepůsobí právě omračujícím dojmem: Koukám. Ošklivé cihlové domy. Všechny filmy, všechny knížky, všechno, co jsem kdy o tomhle městě slyšela, mě připravovalo na to, že Harlem je hrůza. Nic zvlášť hrozného nevidím, bylo by ovšem hrozné, kdybych v prvních minutách při letmém průjezdu Harlemem vykoukla z okénka a hned něco hrozného viděla. Ovšem tím, jak autorka spravedlivě zaciluje svoje (tedy vypravěččiny) i okolní slabosti, jak chápavě přehlíží malichernosti, účastně naslouchá a vzápětí neslyšně, ale velmi přiléhavě glosuje, nechává v celku zajiskřit potřebnou „perličku“ opravdovosti a upřímnosti.
Cestování s Olgou Walló po Americe (protože děj její knihy se neodehrává jenom v New Yorku) je trochu poučením z historie a o dost víc zábavném zjištění, že i na vzdáleném kontinentu žijí lidé, kteří hledají svůj „kousek radosti a štěstí“, ať už jsou to zklamaní podivíni či zatoulaní příbuzní. Vyprávění končí jaksi uprostřed, s hlavní hrdinkou nepodnikneme zpáteční cestu. Ani v díle autorky toto dílko asi zásadní místo nezaujme – literárně má mnohem vyšší potenciál její vzpomínková trilogie – ale jako svěží oddechové čtení je tento návod, jak „být či nebýt“ v New Yorku, vynikající.
Olga Walló, Jak nebýt v New Yorku, Olympia, Praha 2010, 160 s.
