Zpověď pijáka melancholie
Básník a literární historik, aktuálně předseda Obce spisovatelů Vladimír Křivánek (1951) se ohlásil s novou knihou, objemným souborem poezie z let 2003–2009, vypraveným jako sličná bibliofilie a nazvaným skoro manifestačně: Pijáci melancholie (vydal Aleš Prstek, Praha 2009).
Je to kniha bilanční, svádějící pod jednu hlavičku základní motivy, které provázejí Křivánkův básnický vývoj od jeho 28 let staré prvotiny Vypouštění holubice. Stačí přehlédnout názvy jednotlivých oddílů (Tušové kresby, Melancholie, Sen, Hřbitovy, Pocta Li Poovi) – a čtenáři je zřejmé, že kořen Křivánkovy poezie je romantický. Láska se tu permanentně ocitá v blízkosti smrti, úžas z obrozující energie touhy je konfrontován s pocity ničivé marnosti. Také formou svých textů odkazuje básník k minulému: jeho výraz je uměřený, nedotčený experimentálními výboji avantgardy nebo postmoderny.
Jestliže Jaroslav Med v doslovu připomíná Křivánkovu spřízněnost s poetikami Vladimíra Holana a Jana Skácela, je třeba doplnit ještě jiné osobitě zužitkované vlivy: v prvé řadě příbuznost s Georgem Traklem, jeho „zemitou“, podzimem uchvácenou lyrikou – a rovněž filiace staročínské či starojaponské. Suma sumárum: Pijáci melancholie nabízejí sled motivicky provázaných meditací nad pomíjivostí a věčností, které básník vystavěl na základech folkloru i haiku. Jenže to by na poezii bylo málo. A Vladimír Křivánek to dobře ví. Ačkoli jsou jeho básně obecného či přinejmenším zobecňujícího rázu, reflektují velmi konkrétní životní zkušenost. „Zklamal jsi sebe, ženy, sen,“ píše v jenom z textů, a obnažuje tím jádro své poezie: jeho Pijáci melancholie jsou naléhavou intimní zpovědí, za kterou básník neručí ničím menším než svým vlastním životem.
Vladimír Křivánek, Pijáci melancholie, Nakladatelství Aleš Prstek, 2009 (první vydání), 208 s.
