Vábení kulíška nejmenšího
Písecký zoolog RNDr. Karel Pecl navigoval Periskop za město, do lesů někam k Čížové. Už se šeřilo, když se s redaktorkou Milenou Lukavskou dostali k cíli. Na lesní cestě se občas ozvala rozčilená sýkorka a les se chystal na noc. Tam se setkali s Radkem Všetečkou, nadšeným ornitologem.
Nacházíme se v komplexu čížovských lesů. Já se tu zabývám výzkumem sov už asi od roku 1982. Teď je právě doma, kdy probíhá tok sov, a to i naší nejmenší sovy, kulíška nejmenšího. V tuto dobu ho lze pomocí vábení přilákat do těsné blízkosti člověka. Je to sova, která se nebojí člověka.
Je to tak – jsme tu čtyři, kulíšek je pár metrů od nás. Je zvědavý?
Spíš jsme ho vyprovokovali tím pískáním, které napodobuje samce. On teď toho samce, který mu vlezl do revíru, hledá.
Jak je kulíšek veliká sovička?
Jak už napovídá latinský název (Glaucidium passerinum – kulíšek „vrabčí“) dosahuje zhruba velikosti vrabce nebo našeho špačka. Má kulatou hlavu, klasickou soví siluetu.
A které další sovy tady v lesích ještě žijí?
Dnes bychom mohli uslyšet ještě puštíka obecného, jinak je tu výr velký, sýc rousný, občas i kalous ušatý. Nejvzácnější je tu sýc rousný, který je spíše sovou horských lesů, který do nižších poloh zavítá spíš výjimečně.
Ornitologové stráví nejvíc času v lese zřejmě ve dne...
Mně začíná ta ornitologická pracovní doba až se soumrakem.
Co je možné všechno v lese za soumraku vidět, když jde člověk potichu a nehlučí?
V našich lesích můžete zahlédnout lišku, jezevce, teď na večer se objevují už i sluky nebo například lelek lesní, ten se tu objevuje během května.
Kulíšek krásně píská, asi jsme ho hodně rozčílili – i když teď nevím, zda nepíská pan Karel Pecl...
Pískají oba dva! Nevím tedy, který z nich lépe.
Pískání bylo úspěšné, kulíšek se k výpravě přiblížil na dohled. A pan Všetečka vyprávěl dál.
Samička se ozývá úplně jinak než samec, její hlas připomíná spíš myší pískání.
Já vím, že děláte videozáznamy, ale jak se mohou sovy, když jsou aktivní v noci, filmovat?
Musí na to být samozřejmě správná technika, světla, je potřeba nejprve všechno vypozorovat, vysedět a pak teprve natočit.
Takže třeba takový dvouminutový záběr představuje hodiny a hodiny práce a čekání.
Dvouminutový záběr to už jsou dny práce, někdy měsíce. Já jsem začal filmováním ptáků, ale rozšířil jsem svůj záběr už i na ostatní obratlovce, ale také na hmyz, na motýly, navíc nedávno jsem se začal potápět a snažím se točit i záběry z našich vod.
Ale nemáte ty ojedinělé záběry jenom v archívu, že?
Pokud se povede pěkný záběr, snažím se, aby ho vidělo více lidí. Mám také několik známých, kteří se zabývají natáčením přírody profesionálně a s nimi spolupracuji na různých projektech – příkladem jsou večerníčkové seriály Václava Chaloupka Vydrýsek a Méďové, kde bylo několik mých záběrů využito.
To je potom jistě radost. Jak by vám bylo bez lesů, bez přírody?
Těžko. Můj dosavadní život je natolik propojen s přírodou, že si život bez ní nedokážu vůbec představit.
V noci v lese se asi nezažije mnoho legrace...
Ale také. Stalo se mi, že jsem přijel do lesa, zastavil jsem a několikrát jsem zapískal. Po chvíli se ozval šramot v křoví a vylezl myslivec, který seděl na posedu a myslel, že už pro něj přijeli kolegové. Tak slezl dolů a cpal se mi do auta. Další příhodu máme s Karlem Peclem.
Karel Pecl: Pro mě, stejně jako pro Radka, jaro spojené s kulíšky. Člověk nedočkavě čeká na konec zimy, jakmile je příležitost, vyráží do lesa. Vzal jsem ženu, šli jsme lesní cestou a pískali jsme, to už byla tma. Najednou se zdáli ozvalo také zapískání, tak jsem se radoval, že jsme přilákali kulíška. Šli jsme blíž a blíž tomu hlasu, slyšeli jsme, jak se také přibližuje – až jsme se na cestě potkali s Radkem. Oba jsme totiž pískali na kulíšky!
