Pokoj posypaný pylem
Když vyšla prvotina Zoë Jenny (1974) Pokoj posypaný pylem, sklidila za ni mnoho chvály. V doslovu Magdaleny Štulcové můžeme číst, že „román byl přeložen do 27 jazyků, dosáhl 25 německých vydání a prodalo se přes čtvrt milionu výtisků“. Autorka pak napsala ještě tři knihy pro dospělé, jednu pro děti. Žádná z nich (v letošním roce chystá vydání své šesté knihy) už ale takové závratné okouzlení a zájem nevyvolala.
"Poté co se matka odstěhovala do jiného bytu o několik ulic vedle, zůstala jsem u otce. V domě, ve kterém jsme bydleli, to bylo cítit vlhkým kamenem. V prádelně stál tiskařský stroj, na němž otec přes den tiskl knihy."
Malá Jo, hrdinka tohoto románu, začíná vyprávění skoro jako by šlo o pohádkový příběh. Dívenka, jíž se matka kamsi vytratila, žije s otcem, neúspěšným nakladatelem, který si po nocích přivydělává jako řidič. Dům, v němž dítě zůstává, v noci ožívá – a zde rázem „pohádkovost“ mizí, neboť strach ze samoty se zhmotňuje v hmyzí příšeru, která dítě pronásleduje a pro jeho příští život předznamenává neklid a nespokojenost.
Dětský strach z opuštěnosti, živený bujnou fantazií, se postupně v životě Jo mění v napětí a nestálost. Spisovatelka líčí její putování, hledá s ní, už s mladou ženou, vztah k matce, kterou 12 let neviděla. Mění ji v jakéhosi dívčího Ahasvera. Jo se těkavě přemisťuje a tam, kde chvilkově přebývá a je snad i šťastná, nachází přátelství. Ale postupně se cosi kazí a místo plných a hodnotných svazků jí zase zbývá jen osamělost a prázdnota. Jo stále čeká – na otce, na matku, na přítelkyni, s níž se má vydat na dobrodružnou výpravu do Milwaukee, ale vše před ní na poslední chvíli uniká.
Zoë Jenny pro popis dívky, která jako by nikdy nebyla dítětem, ale hned dospělá, nepotřebuje ohromná gesta. V umírněnosti zachytila podstatnější tragiku. Jo musí být ta, která se dokáže postarat o své rodiče, ale zároveň neumí – byť většinou zažívá samotu – „dorůst“ do vlastní samostatnosti. Charakteristické pro dívku bez pevného rodinného zázemí, s rodiči střídajícími partnery a obávajícími se svého stáří je, že ani ona nedokáže navazovat a ani neumí „potřebovat“ vztahy. Její známosti jsou náhodné, chvilkové, vždy jen dočasně plánující, ale životní záchytné body jí nabídnout nedokážou, stejně jako ona jim: „Než se vypaříme, můžeme zajít do nemocnice, za tvou matkou,“ řeknu Ree, protože najednou mám opravdu chuť tam jít. Překvapeně sebou trhne. Oči jí planou zhnusením, oči, do kterých se dívám teď poprvé; zhnusení vyzařuje i z čela a z úst, z těch je jen tenká čárka, rty jako by se zatáhly dovnitř. „Ty snad nejsi normální, Jo.“
Prostota a přirozenost, s níž Zoë Jenny popisuje pocity dítěte a posléze nepevně životně ukotvené mladé ženy, je zřejmě to, čím autorka okouzlila a získala své čtenáře. Podíl na úspěchu měl jistě i fakt, že Jenny vyslovila generační pocit potomků rodičů, pro něž měla důsledná osobní svoboda větší cenu i než zodpovědnost za vlastní potomky, ale nehledaná upřímnost, bez obviňování a zbytečné psychické zatíženosti, činí z knihy především přitažlivé čtení.
Zoë Jenny, Pokoj posypaný pylem, Archa, Zlín 2010, překlad: Magdalena Štulcová, 142 s.
