Fragmenty svobody II - Dvě lidové veselice
Ačkoli si v Plzni od soboty připomínáme 65. výročí od konce 2. světové války, není od věci zavzpomínat na dobu poněkud bližší. Dobu, která má mnohem více pamětníků. Na jarní Plzeň před dvaceti lety. V následujícím příspěvku zavzpomíná plzeňský rodák a pražský nezávislý publicista Radek Diestler. Čte Roman Stupka
Nepamětníku se může zdát, že první polovina devadesátého roku byla především jeden velkej mejdan. Taky že ano. A nebyly to mejdany jen tak obyčejné. Alespoň v Plzni.
Devadesátá léta v tutom městě začala poslední dubnovou sobotu roku 1990 na Výstavišti. Na ten den připadl první porevoluční ročník plzeňských majáles, základ tradice fungující dodnes.
Omlouvám se všem, kteří za nejlepší považují ty poslední: ale se spontánní a uvolněnou atmosférou těch prvních se nedají srovnat ani omylem. S odstupem času marně hledám lepší symbol změněných pořádků. Byla to první velká lidová veselice, kterou nepořádal Socialistický svaz mládeže nebo podobně pofiderní převodová páka režimu. A třeštivá nálada těch dní, kdy studenti zatáhli do hry celé město, odpovídala jak téhle skutečnosti, tak duchu doby, podobně třeskutému.
Dnes se o majáles devadesátého roku traduje pouze to, že byly a že založily tradici. A že králem byl zvolen pětiletý hoch: copak asi dnes dělá?
Mám pro ten propad do zapomnění jedno vysvětlení: hned následující víkend totiž proběhla v Plzni druhá veselice, tak velká, že vzpomínky na tu první spolehlivě vymazala. Jistě, první oslavy osvobození Plzně americkou armádou.
Opakuji: nechci přehánět, ale... Ale takové srocení lidu a takové obrácení města vzhůru nohama se za našich životů už nejspíš nebude opakovat. Po dvaceti letech z něj paměť zachovala hodně nesouvislou tříšť zážitků. Každý, kdo ten víkend byl v Plzni, si jistě dokáže dodnes sestavit vlastní, možná i dost odlišnou. Tady je ta má.
Nejsilnější dojem: kvanta lidí v ulicích. A taky: kolona džípů Military Car Clubu na Májovce, na trase bývalých prvomájových průvodů. A Harry Kaye, veterán z druhé divize, který se před muzeem na náměstí podepsal jednomu příbuznému na titulní stránku týdeníku Signál. Pro ty, co to nepamatují: Signál byla hlásná trouba Sboru národní bezpečnosti, která dokázala přeladit svůj obsah v souladu s potřebami doby. Troubě to nebylo nic platné, záhy zanikla. Takovéhle paradoxy doba přinášela jak na běžícím pásu.
A taky: Václav Havel, jak klepe na základní kámen pomníku U práce a roztomilá Shirley Temple-Blacková, tehdejší velvyslankyně Spojených států v Československu, mu dělá křoví. Dnes se zdá, že nejvíc šokující na něm – na prezidentovi, ne na křoví - bylo jeho apartní bílé kvádro. Po všech těch letech, kdy roucho funkcionáře bývalo především šedé, to byla osvěžující změna.
A taky Československá televize, která z večerní juchanice na náměstí udělala pekelnou estrádu na playback, jak byla ostatně zvyklá. Tehdy to spousta konzumentů lehké zábavy považovala za nemístné, dnes by jim to připadlo normální.
A taky: hospody otevřené hluboko do noci. Cisterna s Prazdrojem zdarma postavená tuším večer na náměstí, a do rána vycucaná do mrtě. Začínající podnikatelé, kteří uchopili neviditelnou ruku trhu a prodávali rozličné artefakty s americkými symboly. V dobovém tisku je zmínka o jednom, který nejspíš nadělal štěstí s prodejem šortek s hvězdami a pruhy na sedacích partiích.
A taky mlhavý zážitek s plakátkem kdesi vylepeným. Stálo na něm, že v hotelu Continental proběhne, na odvrácené straně oficiálního programu k oslavám, striptýz. Pokud k němu skutečně došlo, byl pravděpodobně prvním v moderních dějinách města Plzně.
Kdo nevěří, ať navštíví nějakou knihovnu a podívá se do dobové reportáže v týdeníku Mladý svět. „Něco takovýho jsem fakt ještě neviděl,“ napsal její autor a nemyslel striptýz, ale ten víkend. A my víme, že jeho slova byla pravá. Protože první půlka devadesátého roku byla především jeden velkej mejdan.
