O tančících štírech a jiných zvláštnostech
S prof. Jaroslavem Smržem, CSc., jsme se vydali objevovat zvláštnosti a skrytou krásu štírů a vůbec celé třídy pavoukovců. Ani ti nejjedovatější štíři totiž neútočí na člověka, nehledě na to, že řada druhů štírů používá jed pouze v sebeobraně. Špatnou pověst si v žádném případě nezaslouží.
Naopak, štír může být lákavou kořistí pro predátory. V jižní Africe žije zvláštní druh obrovských svižníků rodu Manticora, a ten loví štíry. Jsou to specialisté, kterým pro tyto účely slouží brnění, po kterém štíří klepeta sklouznou. A naopak svižník svými obrovskými kusadly štíra překousne napůl. Štír je, lidově řečeno, kus flákoty, takže je docela vyhledáván i ptáky jako jsou např. hadilovové nebo zemní kukačky, protože zasytí.
Predátorům nevadí jeho jed?
Ten jed působí v krvi, takže by zvířeti neměl uškodit, pokud nemá nějaké zranění. Ale jinak predátor ten postabdomen, ocáskovitý přívěšek, uštípne, pak už neuškodí.
Co mají štíři společného s pavouky, když patří do jedné třídy?
Mají především společné ústní ústrojí. Ústní ústrojí pavoukovců (pavouků, štírů, štírků, roztočů, sekáčů a ještě dalších několika drobnějších řádů) se nazývá klepítka, neboli odborně chelicery. A ta klepítka vypadají jako jeden pár malých nůžtiček, které u starobylých druhů, jako jsou třeba štíři nebo sekáči, slouží k trhání a žvýkání potravy, zatímco u pavouků jsou chelicery přeměněny v bodavé ústrojí, jakýsi háček. To známe, občas člověka pavouk bodne, je to duté ústrojí, spojené s jedovou žlázou. U ostatních pavoukovců ty chelicery nejsou jedovaté, jed je umístěný jinde. Štíři v tom svém „ocásku“, jiní třeba přímo v klepítku – ale pozor, není klepítko jako klepítko. Při pohledu na štíra nás zaujmou jeho klepeta, ale jsou to makadla, neboli smyslový orgán, jen je přeměněný v ty nůžkovité orgány.
Takže pavoukovcům jsou společné chelicery, potom čtyři páry končetin (99% pavoukovců má 4 páry končetin, jej někteří roztoči mají pouze 2 páry, ale není jich mnoho). Dalším společným znakem je dýchání, dýchají totiž plicními vaky, což je strašně starobylý způsob. Takhle dýchají třeba sklípkani, ale už ne moderní pavouci (křižáci, pokoutníci aj.), ti už dýchají vzdušnicemi. To jsou tři hlavní znaky, proč patří štíři k pavoukovcům.
Zvláštností řady pavoukovců, třeba roztočů, škůdců ve skladech, je nesmírná rezistence vůči radioaktivnímu záření. Nesmírná! U roztočů je to až 60 x větší rezistence než u člověka. To jest, když je ozáříme dávkou, kterou člověk nemá šanci přežít a zemře na nemoc z ozáření, oni to přežití - protože mají zvláštní chromozomy. Nemoc z ozáření je vlastně rozbitý chromozom. Říkám to velmi zjednodušeně, kolegové genetici by mě za to asi vyhubovali – ale nemoc z ozáření opravdu zasáhne chromozómy. Je to jako kdyby se člověk rozložil na jednotlivé končetiny (jak popsal Jan Werich v pohádce František Nebojsa), a místo nohou měl ruce, místo zadnice hlavu a opačně. Ale roztoči a štíři mají zvláštní chromozómy, které se dají zase dohromady a nevadí jim to. Štíři například jsou známi tím, že jsou–li vystaveni osvětlení ultrafialovým světlem, světélkují. Dají se díky tomu chytat v noci, dnes existují baterky s ultrafialovým světlem. V noci štíři vylézají na povrch, protože je vyšší vlhkost a není takové horko.
Viděla jsem fotku štíra s mláďaty...
Ano, štíři jsou z velké části živorodí, nebo alespoň vejcoživorodí a jako velká část pavoukovců mají ohromně vyvinutý smysl pro péči o potomstvo - ale to vidíme i u pavouka. Samice štíra nosí bílá mláďata na zádech a brání je velice tvrdě i proti vlastnímu otci – protože nikdy neví, zda si na nich samec, pokud je vyhladovělý, nechce pochutnat.
Když povyrostou, malí štíři se rozeběhnou. Protože jsou kanibalové, nežinýrují se sežrat svého sourozence, takže když se rozeběhnou, zabrání tomu, aby na sebe někde narazili. A pak žijí samostatně. Ale to samé uvidíme nyní, v květnu a v červnu, když půjdeme na paseku. Tam budou po zemi běhat pavouci slíďáci. Koncem června pak můžeme vidět samici, která vypadá jako morušový plod, protože na zadečku jí sedí spousta malých pavoučků, jejích mláďat, která takto nosí.
Řada lidí nemá ráda pavouky. Ani štíry, štírky, sekáče už vůbec ne. Já vždycky říkám: „Hledejme na nich něco hezkého“. Třeba štíři provádějí vysloveně zásnubní mazurku. Samec drží samici těmi klepety, makadly, a jako by s ní tančil. Ale netančí s ní, on jí navádí na spermie, které nakladl na zem, aby je sebrala. Totéž spousta pavouků, doslova stepují jak Fred Astaire. A samice přesně podle rytmu pozná, je-li to samec toho druhu, se kterým se chce pářit. To je krásná bariéra proti mezidruhovému křížení. Ten pavouk sice vypadá, jako správný nápadník, ale špatně stepuje, takže samice ho odmítne.
Totéž lze vidět u většiny pavoukovců – třeba u štírků, nebo u tropických skupin, jako jsou bičovci. Mají nádherné zásnubní tance, skutečně k tomu zahrát hudbu z Labutího jezera, a bylo by to dokonalé. Ale oni to nedělají pro estetiku, oni tím vyjadřují druhovou význačnost, že ten samec patří k té samici. To je u štírů krásné. A i když se nám mohou ošklivit, jejich zásnubní tance jsou naprosto kouzelné.
