Africká média jsou stále svobodnější

Karikatury proroka Muhammeda jsou opět zdrojem kontroverze. Tentokrát se po jejich otisknutí stal terčem kritiky i hrozeb jihoafrický Mail & Guardian. Stejně tak ale tento deník sklízí chválu a uznání za krok, který podle mnohých pozorovatelů svědčí o pokračujícím dospívání afrických médií.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Novinář Joel Kibaze

Novinář Joel Kibaze | Foto: Roman Chlupatý

A to se přitom zdaleka netýká jen Jihoafrické republiky ale i mnohých hospodářsky méně rozvinutých zemí, což potvrzuje i americkou televizní stanicí CNN organizovaná soutěž o Afrického novináře roku, jejíž výsledky budou vyhlášeny tuto sobotu v ugandské Kampale. S předsedou poroty, někdejším novinářem pracujícím pro britské Financial Times a BBC, Joelem Kibazem mluvil v Londýně Roman Chlupatý.

Přehrát

00:00 / 00:00

S novinářem Joelem Kibazem mluvil v Londýně Roman Chlupatý

V průběhu vyhodnocování výsledků soutěže o afrického novináře roku jste spolu s ostatními porotci prošli na 2500 příspěvků. Co vám napověděly o stavu novinařiny a médií v Africe?

Myslím si, že tím nejdůležitějším poznatkem bylo to, že africká média mají nyní větší volnost. Různá omezení v průběhu posledních deseti až patnácti let postupně zmizela a to znamená, že se svoboda říci to, co chcete říci, a možnost mluvit o věcech, o kterých chcete mluvit, nepochybně zvýšila. Což ale ještě neznamená, že všechny problémy zmizely.

V některých zemích totiž sice teoreticky máte svobodu projevu, ale v praxi tomu tak není. A proto je třeba mít se neustále na pozoru před těmi, kteří zpochybňují svobodu projevu a nebo samotné právo médií na existenci. A to proto, že média jsou nezbytnou součástí demokracie.

Bez přístupu k informacím nemůžete mít demokracii. Je totiž třeba mít přístup k informacím, které vám umožní vybrat si vůdce, které skutečně chcete; k informacím, které vám umožní vybrat si styl, kterým chcete, aby vám vládli. Což znamená, že o svobodě projevu můžete mluvit jako o jakémsi základním právu každého z nás, ale stejně tak jako o mechanismu, který umožňuje vznik a rozvoj demokracie; mechanismu, který umožňuje kontrolu.

Novinář Joel Kibaze | Foto: Roman Chlupatý

Kdo je zkorumpovaný? Proč nemám přístup k vodě? To jsou otázky, na které média hledají odpovědi. A právě proto jsou tak důležitá v celém procesu rozvoje Afriky.

Jsou africká média natolik svobodná, aby skutečně zvládala plnit roli pomyslného hlídacího psa demokracie, aby mohla pravdivě informovat o tom, kdo vládne, jak vládne a tak dále?

Média se stávají, nechci říci přímo svobodná, ale svobodnější a svobodnější. A to částečně i díky novým technologiím. Ty totiž výrazně snížily náklady na pořízení výbavy nutné pro rádio a nebo pro noviny. Což znamená, že je tato oblast pro případné zájemce nyní mnohem dostupnější.

Stejně tak najednou není díky digitalizaci až tak obtížné založit si televizní stanici. Navíc růst ekonomiky přinesl zvýšený zájem firem inzerovat. A média právě z tohoto zájmu čím dá tím více profitují. Takže ano, řekl bych, že se mnohé zlepšilo.

V osmdesátých i devadesátých letech se často psalo o vraždách nepohodlných novinářů. Znamená to, že se podobné věci už nedějí? Že je práce novináře nyní mnohem bezpečnější?

Řekl bych, že je to nyní mnohem bezpečnější. I proto, že ostatní informují o tom, co se kde děje. A to chrání novináře, kteří by se mohli stát terčem útoku.

Stále ale existují oblasti, kde máme problémy. Například v Somálsku, které je v mnoha ohledech nefunkčním státem. Ve státech jako je Somálsko média nejsou svobodná a naopak mají velké, velké problémy. Ale pokud mluvíme o celé Africe, tak se ta situace skutečně výrazně lepší. Ne snad proto, že by něco podobného vládci nutně umožnili. Ale prostě proto, že se často bojí, že se často stydí, a nebo proto, že prostě nechtějí aby lidé viděli, že novináře nějak diskriminují.

Zmínil jste Somálsko jako stát, kde novináři stále mají velké problémy. Kde se v Africe naopak médiím daří, možná i díky vládám, které umožnily, aby se jim dařilo?

Víte, já se podílím na soutěži o afrického novináře roku, kterou organizuje CNN, už třináct a nebo čtrnáct let. A za tu dobu jsem viděl opravdu velký nárůst jak kvality tak i prostoru, který jednotlivé vlády médiím dávají. A naprosto upřímně, v tuto chvíli už v mnohých zemích Afriky mají média svobodu. Což se týká jak některých arabsky mluvících zemí, tak i frankofonních a anglofonních zemí.

Jde například o Jižní Afriku, Keňu a nebo i mou rodnou zemi, tedy Ugandu. A tato svoboda znamená, že se najednou mnohem více lidí než kdy jindy může zapojit do debaty o tom, co se v zemi děje, a že mohou začít spolurozhodovat o tom, co se dít bude. Proto bych nechtěl jmenovat jen jednu zemi. To zlepšení je možné skutečně sledovat na mnoha místech po celém africkém kontinentu.

Nakolik by se tak měla na africkém mediálním trhu angažovat evropská a americká média? Mohou pomoci a nebo naopak hrozí, že africká média připraví o prostor a o pozornost?

Já vám něco řeknu. Vliv západních médií stále více klesá. Jsou to Afričané, kdo Afričanům vypráví jejich vlastní příběhy, jejich vlastním stylem. A to s pomocí nástrojů, které pocházejí ze západu. Což je také ta největší změna, kterou jsem jako novinář pracující pro západní média jako je BBC a Financial Times zažil.

Míra do jaké Afričané jaksi mluví sami k sobě se výrazně zvýšila. A tak i přesto, že v Africe i nadále máte CNN, BBC, al-Jazeeru a další velké mezinárodní organizace. Už dávno ale nejde o jediné zdroje informací. Právě naopak. Jde o jakýsi doplněk. Klíčová jsou africká média, která promlouvají k vlastní lidem; africká média, která informují vlastní veřejnost.

Roman Chlupatý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme