Svět odsouzencův: zakázané ovoce chutná
„V ten den Fridiných narozenin jsem byl připraven je pozřít,“ rozehrává svou povídku Svět odsouzencův tajemný autor Jiří Jarkowski. Autor (nebo jen jméno?), který dává souboru Spitfire Company tematickou, scenáristickou či textovou oporu ve všech jeho divadelních realizacích. Jako by Jarkowski první větou řekl vše, co bude platit i pro nejednoho diváka stejnojmenného představení tohoto „plastického“ divadla, jak sami sebe Spitfire Company nazývají...
Představení Svět odsouzencův byste mohli přiřknout řadu zabarvených adjektiv: expresivní, kruté, provokativní, nezřízeně otevřené, chvílemi obscénní... A přesto jemné a schopné skrze individuální interpretaci citlivě pojmenovat ryze osobní a tím i rozličné pocity.
Spíše než o taneční nebo pohybové se jedná o divadlo fyzické, ovšem s přesahy do grotesky i cirkusového umění. Navíc pevně ukotvené v literární předloze, ať už je jakkoli surrealisticky divoká. Po přečtení Jarkowskiho předlohy ke Světu odsouzence vám vlastně dojde, že jevištní realizace je daleko pevnější než text samotný. Zbytečná slova najednou plně zastupuje tanec, pohyb, hudba, výtvarná složka, jevištní akce s atmosférickými výbuchy a propady i čistou poezií. To vás samozřejmě vrhá zpět k důvodnému podezření, že předloha byla prací na zakázku, ne-li dílem kolektivním... A kdyby, tím lépe! Předloha totiž na poměrně malém a nekonkrétním prostoru až úzkostně profiluje charaktery hlavních postav. A v tom je potřebné mít naprosto jasno, pokud chci s takovými postavami a jejich vzájemnými vztahy pracovat na jevišti prakticky beze slov. Spitfire Company v režii Petra Boháče toho bez křeče docílila.
Ve zkratce: „Svět je beztak zlý, což takhle si tu hrůzu ´zpříjemnit´ něčím, co se vymyká obvyklým měřítkům, osobním a proto lidským peklem?“ Zpřítomnělý malíř se opájí pocitem moci nad svými třemi ženskými modely. Jan Miko při každém představení akčně vytváří originální velkoplošné plátno, na němž skrze pevný syžet (maluje celu jako personifikaci svého prokletí) reaguje na energii, jíž dávají do představení samotní herci. Divoká akční malba, jak z pod ruky Jacksona Pollocka! Vpředu na jevišti zastupuje malíře ústřední herecká persona Spitfire Company Petr Vaněk. Má k ruce tři ženy, každou na něco jiného, s nimiž si hraje k samotnému sebezničení. Ovládá je a zároveň chce být jimi ovládán, často s kyselým sexuálním nádechem. Sám už nerozeznává, co je sen a realita, co život samotný a co drogový rauš. V hraniční situaci zotročil sebe sama v ponižování Rosí, opojných choutkách s Koko a světském životě s Frídou. Donutil sebe i je proplést se vzájemně do nepřehledného hadího klubka, kde je čistější nenávidět, než sžíravě milovat.
A pak se hadi a obrazy začnou pod dohledem „živých“ ručních světel požírat od konce! I stěny cely na Mikově plátně se pokrývají novými a novými barevnými vrstvami, aby nakonec vzal jednoduše do ruky hrábě a všechny vrstvy rozrušil. Hra znovu začíná. A co je nejhorší - i když představení jasně končí a vy si můžete být jisti, že půjde o další cestu do pekel, budete mít beztak chuť se do té neřesti zakousnout... Není se co divit, že projekty Spitfire Company slaví úspěchy na mezinárodních festivalech.
Nejblíže lze Svět odsouzencův zhlédnout na Lodi bratří Formanů 2. června 2010.
