Dvory a rezidence ve středověku XXIV.
Středověk je často prezentován jako období dějin, kdy odpadky patřily na ulici a čisté tělo bylo označováno jako hřích. Přesto máme doloženy smlouvy na uklízení ulic, popsánu oblibu lázní a setkáváme se také s dokumentací čištění zubů. Jak to tedy s hygienou ve středověku skutečně bylo?
S PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR se zaměříme nejen na první v kronice popsaný prevét, kde skonal kníže Jaromír, ale prozradíme si více také o koupelnách i bělení zubů.
Kristiánova legenda
Středověk není z dnešního pohledu obdobím absolutní čistoty, přesto o sebe lidé pečovali. České i zahraniční písemné prameny hovoří o koupelích i lázních. Kristiánova legenda, z konce 10. století, připomíná příběh z parní lázně s využitím slovanského termínu stuba.
Do apotéky za královu milost 1.5 kopy
Návštěva lázní s sebou obvykle nesla například inhalaci vonných esencí. V případě slabosti bývala spojena také pouštěním žilou.
Podle odhadů historiků měl například Vladislav Jagellonský chodit do lázně jednou za dva týdny. Jedna taková návštěva lázně přišla panovníka v letech 1477 a 1483 na jednu kopu českých grošů.
Účty nám o životě Vladislava Jagellonského prozradí také více o jeho zdravotním stavu. Na podzim roku 1483 byly během října a listopadu třikrát nakupovány léky v celkové hodnotě 17 kop českých grošů. O rok později úředníci poslali „do apotéky za královu milost 1.5 kopy“.
Vzhůru do kádě
Chcete se vykoupat? Jste-li u dvora tak máte svým způsobem štěstí. Stačí vyslovit přání a služebnictvo začne kmitat. Nejprve musí připravit nějakou dřevěnou káď nejlépe do místnosti s krbem, aby vám nebyla zima. Pak už „jen“ nanosit vodu, kterou musí postupně v kotlících nad ohništěm ohřát. Pak už nanosit vodu do kádě a roztáhnout uvnitř látku, aby se vznešené tělo nepoškrábalo a koupel mohla začít.
Jak mohla vypadat středověká koupelna napovídají také romány. Například v příběhu Vévoda Arnošt ze 14. století se dozvídáme:
„Koupelna je zeleným mramorem obložena a sklenuta. Není zde ale bazén, nýbrž ke koupání jsou dvě vany, do nichž byla přiváděna jak studená tak teplá voda. Odtokový kanálek ze zeleného mramoru odvádí nadbytečnou vodu, tak se ale hromadí a tak se může omýt celý hrad.“
Existují ovšem také další románové příklady.
Naši předkové nepečovali jen o čistotu těla a rukou. Z druhé poloviny 14. století máme doloženy také zprávy o bělení zubů. Zanechal nám je dvorní lékař Václava IV. Albík z Uničova, který později pečoval také o Václavova bratra Zikmunda.
„Nechceš-li mít děravé nebo vyžrané zuby, čisti je kdykoliv ráno broskvovým dřevem. Jiní třou zuby dřevem z aloe smíšeným se solí. To se spolu utře, přeseje a dá se na klůcek. To totiž bělí a čistí zuby a způsobuje, že hlen z dásní ustoupí a odstraní se zápach z úst.“
Tam, kam i císař chodí sám
Při povídání o hygieně nemůžeme vynechat ani toalety. Během let získaly řadu pojmenování: záchod, prevét nebo také staročeská výsernice. První zmínka o domovních prevétech pochází ze Starého Města z roku 1385. Zatímco obecně k vykonání potřeby posloužilo nějaké postranní místo nebo kupa hnoje, ve vyšší společnosti byly využívány přenosné nočníky.
První zmínka o záchodu nás ovšem zavede nad stránky Kosmovy kroniky, která popisuje poslední chvíle knížete Jaromíra:
„Když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních.“
Příště
Příští díl už zasvětíme s PhDr. Danou Dvořáčkovou a PhDr. Janem Zelenkou z Historického ústavu AV ČR častokrát popisované kratochvíli, která byla mnohým panovníkům kronikáři doslova vyčítána. Řeč bude o lovu. Vynechat nesmíme ani domácí mazlíčky, kteří nepocházeli vždy jen z domácího prostředí. V listinách najdeme popsané různé zvěřince a dary v podobě exotických zvířat. Zikmund Lucemburský právě darem získal v Norimberku žirafu, jak už se dozvíte v historickém magazínu Zrcadlo s premiérou 2. července 2010.
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
