O rostlinách, jež nepohrdnou masem
Botanická zahrada v Liberci je plná exotických rostlin. Kde se vlastně berou? Vypravují se za nimi botanici do světa? S Milenou Lukavskou hovořil RNDr. Miloslav Studnička, CSc., mimo jiné také o svém dlouholetém zájmu – o masožravých rostlinách.
Botanik potřebuje cestovat, to je součást jeho řemesla. Bylo by trochu drzé napodobovat přírodu ve skleníku a nevidět, jak dané společenstvo vypadá ve skutečnosti. To by se člověk snadno dopustil kýče. Chce–li udělat takovou zkratku, musíte věc velmi dobře znát. Když má například zahradník vysázet na padlý kmen Anthuria - má tam dát 4 různě staré a různě velké rostliny nebo 4 stejně velké. Člověk by si laicky řekl, že mají být různověké, protože příroda je pestrá, rostliny se postupně dosévají. Opak je pravdou. Když padne kmen v tropech, vznikne světlina a kmen je volné místo, geobotanik by řekl, prázdná nika A příroda samozřejmě do volného prostoru proniká. Náhoda dopustí, že někde ve stromové klenbě, ve výšinách vykvete a zaplodí přisedavé Anthurium. Vypadají semena a ta, která mají štěstí, padnou na dobrá místa, tedy právě na ten ležící kmen, již obrostlý mechem. A začnou klíčit. Čili správné je vysadit tam 4 stejně stará Anturia, pak to bude ta pravá příroda.
To by mě opravdu nenapadlo! Povězte nám nyní o své největší lásce z rostlinné říše.
V tom jsem přelétavý, za tu dlouhou cestu botanikou jsem měl zálib mnoho – ať už to byly alpínky, dokonce i fosilní rostliny nebo orchideje, byly to i broméliovité rostliny. Ale nyní se už řadu let podrobně zabývám masožravými rostlinami, neboť jsou výbornými modely pro zkoumání toho, jak rostliny fungují, některé věci mají vyvinutější, nápadnější než jiné rostliny. Jsem též spoluautorem popisu nových druhů, dosud neznámých, také u nás tyto rostliny šlechtíme a daří se na nich vyzkoumat různé detaily činnosti jejich lapacích orgánů, které se doposud přes 120 let výzkumu nedařilo zjistit.
Naše výsledky jsou publikovány například ve Spojených státech a přispívají k dobrému jménu naší zahrady. I to je dnes důležité, aby botanická zahrada nebyla jenom místem, kde se rostliny vystavují, ale aby byla místem, kde se lidé dostanou k určitému poznání nebo kde se vytváří přínos světové vědě.
To vám budeme držet palce. A ještě k těm masožravkám – musíte jim chytat mouchy?
Ne, kořist jim nelovíme...Ony mají své lákací mechanismy, vlastní způsoby, jak se ke kořisti dostat, stačí pouhé větrání skleníků a rostliny si již samy kořist nalákají. A dokonce i v zimě, protože jsou tu škůdci, třeba typu tropických švábů, kteří se zavlečou dříve nebo později do každého tropického skleníku v botanických zahradách. Je to velké sousto, láčkovky z jihovýchodní Asie jsou schopny ulovit organismus až do velikosti krysy, takže pro ně je to velice vhodná kořist. Švábi jsou noční živočichové, takže si láčkovky opatřují tuto potravu v noci.
Jak tato rostlina „loví“?
Ona má past nepohyblivou, je to vlastně jen jakási konvice, která má velmi kluzké obústí, to je takový límec, obruba kolem láčky. Nad láčkou má víčko, které ji chrání proti tropickým lijákům, ale také má druhou funkci – nektarové žlázy slouží právě k lákání kořisti. No a v té konvici je velmi vazká, slizká tekutina, vysoce smáčivá. Cokoliv padne do této tekutiny, klesne ke dnu, je zadušeno. Navíc vnitřní povrch láčky má speciální úpravu, která neumožňuje po něm vystoupat nahoru.
Ptám se jako laik, ale jak tu krysu rozkouše?
Ta kořist není samozřejmě nějak mechanicky rozdrcena, to masožravé rostliny nedělají. Oběť je napadena enzymy, trávicími látkami, které jsou připraveny přímo v tekutině. A další část obstarávají bakterie, které také vylučují enzymy. No a v této trávicí šťávě je kořist poměrně rychle rozložena, rozpuštěné živiny je pak již rostlina schopna přijímat.