Běloba, která zrcadlí vlastní strach
Téměř všechny divadelní inscenace uváděné v pražské Meet Factory, která se profiluje jako multifunkční sociálně-kulturní prostor, mají cosi společného s výtvarným uměním. Minimálně o něj jde, nebo je příčinou či následkem událostí v samotném ději. Výjimkou nezůstává ani představení německé autorky Dey Loher Země beze slov.
Inscenaci nastudoval pro Meet Factory berlínský režisér Kai Ohrem spolu s českým týmem. Ostatně industriální a i po technické stránce velmi alternativní divadelní sál v Meet Factory, stejně jako celá tato „továrna současného umění“, by se v dnešním Berlíně určitě neztratily. Dea Loher patří k nejvýraznějším evropským divadelním autorům střední generace, její hry byly ověnčeny celou řadou cen. U nás uvádí inscenaci Tetování například Činoherní studio v Ústí nad Labem a nejčerstvější hra autorky Poslední oheň se objevila i na Nové scéně Národního divadla v podání Studia Továrna.
Země beze slov vychází z autorčina ojedinělého stylu psaní, v němž jde především o nakupený, místy básnický, místy chaoticky zmatený (jako vědomí hlavní hrdinky) jazyk. Díky němu vytváří drobné a vlastně ryze osobní konstrukce, jejichž podstatou nebude nijak zvlášť dramatický děj, nýbrž jedna otázka za druhou. Země beze slov je téměř hodinovým monologem mladé výtvarnice. A víte, jak to vypadá, když se mladý výtvarník (navíc neustále trpící) vyjadřuje slovy o svém díle? Koncepční to rozhodně nebude! Mezi přáteli s radostí přidávám, že je lepší domluvit se desetkrát s jazzmanem než jednou s výtvarníkem - ti jsou ve slovní komunikaci častokrát takzvaně „out of space.“ A přesně takový je také monolog výtvarnice v Zemi beze slov. Ryze osobní, s touhou zachytit cosi, co je těžko definovatelné, s věčnou otázkou co je a co není umění, kam může zajít, jaká je role ženy v umění, pochybující a sebeneutvrzený. A také k uvěření živý a opravdový!
Být režisérem a zvažovat koho obsadím do jediné role Země beze slov, nevyberu si jinak. Ivana Uhlířová je herečka absolutně postrádající jakýkoli nadbytečný patos, hereckou machu nebo velikášské přehrávání. Její nadmíru civilní, nevyvážená a jako by nejistá poloha ji pro tuto roli přímo předurčila. Stejně jako se v průběhu inscenace střídají její téměř pomatené slovní výlevy s dlouhým tichem, které je třeba si herecky ustát, tak i hlavní hrdinka neustále hledá cesty, jak do jediného obrazu dostat neklid a dráždění, ale i úlevu, zklidnění a harmonii. Jak už tomu v současném umění je – ona sama je přece umění!
Po odjezdu do blíže nespecifikovaného města K., pravděpodobně ležícího kdesi na permanentní válkou zmítaném Blízkém východě, dospívá k bodu, kdy o úloze umění, tedy i o sobě samotné existenčně pochybuje. V zemi, kde kozy močí do potoka, ze kterého se pije, ve vedru a dusnu, kde ticho prořízne až nůž v melounu, kde se budíte mezi minami a popálenými dětmi... Díky těmto zážitkům je nakonec výtvarnice i přes osobní hysterii schopna místy nahlížet sama sebe shora. Provokaci jako umělecké východisko zavrhuje, v takovém světě na ni nemá právo. Existuje i na tomto místě obhajitelná úloha umění? Jakým právem žijeme lépe než jiní? Sžíravě touží stvořit takovou bělobu, která by zrcadlila vlastní strach, což je jediný možný pocit vedoucí k reflexi. Můžeme to chápat jako hledání míru a klidu ve válkou a chudobou pokřiveném světě, ale i v člověku samotném.
K chaosu myšlenkových pochodů (monolog je napsán jako by z první ruky - v jazyce, ve kterém myslíme, ne kterým se obyčejně vyjadřujeme) tvůrci zvolili jednoduchou scénu. Tvoří ji v podstatě přehršel věcí a odpadků, mezi nimiž se dá využít zvuku chůze na vysokých podpatcích, kde zavoní sprej stříkaný na zeď, kde hlavní hrdinka sama rytmicky zacykluje části svého monologu, jako by si znova chtěla poslechnout nesmysl, který z ní právě vypadl, kde se využije jen ve chvilce velkoplošné projekce a inscenované hudby.
Inscenační tým uchopil Zemi beze slov za správný konec, nesnažil se z osobního monologu udělat něco, co není. Ačkoli místo, kde se v Meet Factory uvádějí divadelní inscenace, lze jen těžko nazvat divadelním sálem, toto je inscenace, která patří přesně sem. Především díky výkonu Ivany Uhlířové budete bezpečně udrženi ve hře a na polstrované sedačky, oponu, kulisy a desítky světel si ani nevzpomenete.
