Karel Pecl – muž, kterému se příroda stala osudem
Okroužkoval tisíce ptáků. Zažil v přírodě stovky nezapomenutelných setkání a příhod. A desítky z nich vyprávěl posluchačům Periskopu. RNDr. Karel Pecl. S Periskopem spolupracuje řadu let a je autorem mnoha seriálů. A tak bylo na čase představit jeho osobnost v rozhlasovém portrétu.
Seděli jsme na ornitologické věži v NPR u rybníka Řežabinec. Jestlipak se dá spočítat, kolik tady v tom krásném koutu jižních Čech strávil doktor Pecl dnů a hodin?
Samozřejmě, že jsem to nepočítal, těch hodin bude hodně. Když jsem v roce 1970 přišel do Písku, tenhle rybník mě upoutal tím, že to byla rezervace, tehdy jen přírodní, botanicko-ornitologická, bylo tu velké hnízdiště racků. Řekl jsem si, že jestli se mám o něco přednostně zajímat, bude to Řežabinec, a tak se tenhle rybník stal mým osudem. Dnes už v Prácheňském muzeu nepracuji, ale přesto sem jezdím vždycky rád, tohle místo má nějakého ducha. Dělal jsem tady 23 let ornitologické tábory mládeže, odchytové, kroužkovací, naštěstí jsem si našel, nebo chcete-li vychoval, pokračovatele. Na tábory sem jezdím stále, teď už spíše jen jako návštěvník.
Řežabinec mně učaroval, díky našim výzkumům byly do rezervace začleněny i tůně, které jsou významným místem rozmnožování obojživelníků, myslím, že největším v okrese Písek, rozmnožují se tu snad všechny druhy obojživelníků, které v okrese žijí.
Náš cyklus „Lidé a příroda“ vypráví o lidech, kterým se příroda stala osudem, to se o vás, pane doktore, může jistě říci.
Já jsem měl vztah k přírodě asi zapsán v genech. Když jsem byl hodně malý, tak jsem snil o tom, že jsem zemanem, který ze svého sídla vyjíždí na koni s psí smečkou a na předloktí mu sedí lovecký orel. Když jsem potom odrůstal, začal jsem se zajímat o motýly, o broučky, měl jsem jisté manažerské schopnosti, protože jsem si utvořil tým spolupracovníků, kteří mi přinášeli, výměnou za odložené hračky, různé živočichy, které jsem pak odchovával. Dokonce jsem se, ještě nezletilý, stal členem České entomologické společnosti, kde působil například i bratr Jaroslava Heyrovského. Učená společnost se bavila a popíjela pivo v Černém pivovaře na Karláku. A já jsem tam chodil usrkávat limonádu, a poslouchal řeči, kterým jsem většinou moc nerozuměl. Dostával jsem knížky a ty mě oslovily natolik, že jsem se potom rozhodl studovat přírodní vědy. Paradoxem bylo, že jsem šel na přijímací zkoušky a u popelnic pod přírodovědeckou fakultou jsem se náhle rozhodl, že už se nebudu věnovat broukům a motýlům, ty už jsem dělal dlouho, že budu raději ornitologem.
Zkoušky jsem udělal, specializace se rozhodovala až po dvou letech, ale tehdy se mně mezi ornitology nepodařilo dostat. Stal jsem se ichtyologem, studoval jsem ryby, ale můj zájem o ptáky zůstal, takže jsem vlastně dělal oba obory současně. Díky tomu jsem potom mohl v muzeu v Písku, kam jsem přišel v roce 1970, vybudovat akvária s našimi rybami a věnovat se také ornitologické specializaci.
Ale vy nepocházíte z jižních Čech...
Já jsem rodilý Pražák, rodiče pocházeli z Valašska, za války se přestěhovali do Prahy. Ale Valašsko mně také učarovalo, protože tam jsme jezdili na prázdniny a zažil jsem ještě dobu, kdy jsme chodili na draha pást krávy, ovce a kozy, byla to idylická doba mládí. Bratranec ovšem pátral po historii rodu Peclů a zjistil, že pocházíme z Kaprouna od Nové Bystřice. Naši předkové se jmenovali Petzelové. Takže já jsem jihočeskorakouský Valach z Prahy žijící opět v jižních Čechách. Kruh se uzavřel. Dokonce jsem se stal tím zemanem, protože jsme si tu pořídili chalupu (no tedy spíš zbořeniště) a tak tu kořeny zapouštím čím dál víc.
Jistě víte, jako spolutvůrce cyklu „Lidé a příroda“, že jsme se často ptali hostů, zda je příroda někdy něčím zaskočila. Jak je to u vás?
Myslím, že jsem udiven neustále. Čím víc se o přírodě dozvídáme, tím míň o ní víme, protože se stále rozšiřuje okruh nezodpovězených otázek. Např. dřív to bylo jednoduché – ptáci hnízdí, létají, aby se nakrmili a pak odletí někam na jih. Dnes se ale ukazuje, že ptáci vyhnízdí, seberou se, a letí klidně na sever, proč to nikdo neví, pak sem zase přiletí, nakrmí se a letí na jih. Jsou to zřejmě průzkumníci, kteří hledají nové prostředí, které by se dalo osídlit a kde by bylo třeba lépe než tady. Jejich výpady nám nepřipadaly logické, ale ukazuje se, že už mají praktický dopad. Například pěnice černohlavá se dostala do Anglie a zjistila, že zima tam není tak krutá. Proč by létala daleko na jih, do Británie to má kousek, potomstvo tam zvládne letět s ní.
Dlouhá léta jste pracoval jako zoolog v píseckém muzeu, věnoval se bezpočtu aktivit, a teď jste najednou v penzi. Jak se s tím vypořádáváte?
Myslel jsem si, že budu mít hodně času. Ale vztah k přírodě samozřejmě zůstane, to je zažrané. Já jsem se jako pracovník muzea zabýval osvětovou výchovou a také základním faunistickým výzkumem a v tom pokračuji i nadále. Myslel jsem si, jak se budu nudit, ale přišla spousta lidí s tím, že mám teď čas a mohu tedy...udělat scénář výstavy, pomoci udělat průzkum před stavbou silnice, kudy by bylo nejvhodnější koridor vést atd. Takže kromě financí jsme ještě nepoznal, že jsem v penzi. Ale nestěžuji si. Vodím exkurze v záchranné stanici živočichů na Makově, jsem tam s dětmi, kroužkuji, dělám přednášky – jsem spokojen.
Pane doktore, co jste kvůli přírodě ztratil nebo naopak získal?
Neztratil jsem nic. Vztah k přírodě je jako víra, chodím do přírody a dobíjím si energii. Projdu se a je to lepší než rozhovor s psychologem. Příroda mi spíš dává, než bych něco ztrácel. Čas strávený v přírodě je příjemný, nahrávám, fotím, bez přírody bych nemohl žít.
Lidé se většinou u dravců bojí zobáku, ale ten oni mají jako příbor, kterým trhají potravu a krmí se. Ale zobákem vás napadnou velice vzácně. Brání se naopak pařáty. Dospělý pták, když je zahnán do úzkých, si lehne na záda, a když po něm chcete jít rukou, pařátem vás sekne. A drží vás, dokud se hýbete, protože těmi pařáty kořist zabíjejí, a tak čím více se budete bránit, tím více vás budou mačkat, protože si říkají, že kořist nechce chcípnout. Jednou jsem kroužkoval mladé poštolky, byly v takové polodutině, takže jsem stál na stromě, držel jsem se jednou rukou větve a strčil jsem ruku do dutiny – a ony už byly tak velké, že byly schopny vlastní obrany, lehly si všechny na záda a zasekly se mi do ruky – bylo tam 5 mláďat, na každé noze 4 drápy, čili 40 drápů jsem měl v ruce.
A teď co dělat? Ruku jsem nemohl vyndat a jak jsem se hýbal, snažili se ještě víc přitlačit, takže to bylo o to bolestivější. Musel jsem strnout - a teprve pak jsem cítil, jak tlak pomalu opadá, až jsem mohu prudce ruku vytáhnout. Měl jsem jí probodanou, ale jinak byla v pořádku. Ovšem jak dál postupovat? Našel jsem pod stromem tlustší větev, tu jsem do dutiny strčil. A chytilo se na ní první mládě. Větev jsem vytáhl, aby aspoň koukaly ven nožičky, ty jsem okroužkoval a zase jsem mládě strčil zpátky. Tímhle způsobem jsem je ošálil a podařilo se mi všech pět okroužkovat.
