Historie vysvědčení sahá až k Marii Terezii
Pětistupňová škála hodnocení na vysvědčení byla zavedená až po skončení druhé světové války. Samotná historie školních vysvědčení také není tak stará. Sahá k 6. prosinci roku 1774, kdy císařovna Marie Terezie vydala Všeobecný školní řád.
„Do té doby mělo hodnocení žáka spíše podobu nějakého posudku, který stávající učitel předával budoucímu učiteli žáka,“ říká Jana Bartošová z Pedagogického muzea Jana Amose Komenského v Praze.
„Níže psaný vyznává, že Linhart Prayzler, žák druhé třídy v triviální škole Roztocké, šest let do školy chodil pilně a předepsaným předmětům se naučil, jak následuje: Náboženství - dobře, čtení - dobře, psaní - dobře, počítání – dobře,“ zní například vysvědčení z první poloviny 19. století, které obdržel 5. července 1847 žák Linhart Prayzler z Roztok.
Původně se vysvědčení nevydávalo v pololetí a na konci školního roku, tak, jak jsme zvyklí dnes. Žáci ho dostávali až po ukončení celé školní docházky. V průběhu 19. a na počátku 20. století existovaly tři typy vysvědčení: propouštěcí, na odchodnou ze školy a frekventační.
„Propouštěcí vysvědčení dostávali žáci, kteří dovršili věk školou povinný a prospěli v předepsaných vědomostech. Vysvědčení na odchodnou dostávali žáci, kteří sice dosáhli věku čtrnácti let, ale nedosáhli patřičných vědomostí. Frekventační vysvědčení dostávali ti, kteří ve studiu pokračovali,“ vysvětluje Bartošová.
Sedmička z matematiky
Samotná klasifikace prošla také několika změnami. Na prvních školních vysvědčeních učitelé hodnotili docházku do školy, chování, prospěch v jednotlivých předmětech a celkový prospěch.
Klasifikační stupnice, kterou předepisovalo „Politické zřízení školské" z roku 1805 hodnotila například návštěvu školy, která se posuzovala jako velmi pilná, pilná, řídká a prospěch v jednotlivých předmětech velmi dobrý, dobrý, prostřední nebo slabý.
Žák, který měl na školní zprávě nebo na vysvědčení většinu známek velmi dobrých a žádnou prostřední, prospěl s vyznamenáním. Ten, kdo měl více než ze tří předmětů prostřední, byl nucen opakovat. A právě školní zprávy jsou ty, které se podobají dnešnímu vysvědčení.
„Od roku 1870 žáci dostávali vysvědčení čtyřikrát do roka. Pokaždé museli rodiče potvrdit, že vysvědčení viděli,“ uvádí Jana Bartošová z Pedagogického muzea.
Na měšťanských školách se pak od roku 1903 vydávalo místo školní zprávy na konci 2. a 4. čtvrtletí už vysvědčení. V letech nacistické okupace českých zemí, v době Protektorátu Čechy a Morava, byla zavedená šestistupňová klasifikace prospěchu. Žáci se ale načas setkali se sedmistupňovou klasifikací, dodává Bartošová:
„Ta byla předepsána pro gymnázia mezi léty 1866 až 1886.“
Po skončení druhé světové války se naše školství vrátilo k tradiční pětistupňové klasifikaci, která vydržela dodnes. Některé školy ale se souhlasem ministerstva školství hodnotí žáky slovně.
