Američané by se měli učit od rakousko-uherských vojáků
Američtí vojáci bojují už devátý rok v Afghánistánu a sedm let se marně pokoušejí utlumit násilnosti v Iráku, které vyvolala jejich invaze. Získat si důvěru místních obyvatel se jim ovšem nepodařilo ani v jednom z těchto muslimských států. Učit by se možná mohli od našich předků: rakousko-uherských, a tedy i českých vojáků, kteří za první světové války bojovali na Blízkém východě.
V Jeruzalémě se nedávno sešlo několik historiků z celého světa, aby se zabývali právě rolí rakousko-uherské armády, která skoro před sto lety pomáhala Osmanské říši čelit náporu britských jednotek. Rakušané nejen bojovali, ale také si uměli získat místní obyvatele.
„Rakouští vojáci byli neustále v kontaktu s obyvateli. Nakupovali si u nich jídlo, zajišťovali obyvatelům Palestiny zdravotní péči. V době Vánoc organizovali právě Rakušané oslavy v Betlémě. Nakupovali si tam suvenýry ze Svaté země. Palestinští obchodníci mají dodnes jejich jména v pamětních knihách. A tak Palestinci i po desítkách let v dobrém vzpomínali právě na Rakušany, tedy i na české vojáky. Kontakt s místními si však zároveň užívali také Rakušané,“ vysvětluje Americká badatelka Ruth Hummelová.
Historikové se shodují, že rakousko-uherské mocnářství mělo o region daleko hlubší zájem, i když na rozdíl od mnoha jiných zemí nehledalo kolonie a suroviny. Přední rakouský odborník Robert-Tarek Fischer připomíná třeba vzdělávací program, ve kterém hrál klíčovou roli moravský rodák.
S tímto programem přišel orientalista Alois Musil, který byl hlavní postavou rakousko-uherské orientální mise. Chtěl zvýšit životní úroveň v oblasti, a proto ho napadlo poslat několik desítek mladých obyvatel Palestiny do Rakouska, aby tam mohli vystudovat kvalitní školy. Nakonec opravdu do Evropy odjelo 30 mladých lidí z Osmanské říše. A Musil po svém návratu do Vídně osobně dohlížel, jak jejich vzdělávání pokračuje,“ říká Robert-Tarek Fischer.
Jenže to byl rok 1917 a o rok později už válka skončila a překreslovaly se mapy světa. Celé to skončilo tím, že se rozpadla rakousko-uherská monarchie. Občané Osmanské říše se museli vrátit zpátky do Orientu, aniž by svá studia dokončili,“ doplňuje vědec.
Zeptal jsem obou historiků na to, jestli podobné zkušenosti mohou posloužit dnešním okupačním armádám – třeba právě té americké. Doktor Fischer z Vídně vysvětluje: „Rakousko-uherská mise měla jasný humanitární rozměr, o kterém se hodně mluví. Méně se ovšem ví, že Rakušané také měli program bavit místní obyvatelstvo. Například dělostřelci přivezli dechovou kapelu, která měla v době války trochu odlehčovat atmosféru. A zdá se, že to velmi dobře fungovalo.“
A jak to vidí americká profesorka Hummelová? „Američané začali dělat něco podobného, generál Petreaus to prosazuje. V americké angličtině se tomu říká ‚to win hearts and minds‘ – získat srdce a mysl místních obyvatel. Je jasné, že pouze vojensky Američané v Afghánistánu vyhrát nemohou. Je tedy dobře, že se Spojené státy snaží alespoň dodatečně poučit.“
Není ale ironií, že Rakušané sice vyhráli srdce a mysl Palestinců, ale válku nakonec prohráli? „To je pravda, i to se ale stává,“ dodává historička.
Zvětšit mapu: Blízký východ
