Mohou si za smrt cyklisté sami?

26. červenec 2010

Od počátku roku zemřelo na silnicích třicet cyklistů. Velmi často po pádech po nějakém sjezdu, kdy cyklista nevybral zatáčku a narazil hlavou do stromu. Nemusí to být ovšem strom. Na kole jsme totiž velmi často uvolnění, bavíme se s přáteli, předháníme se. Jenže, cyklista je řidič a řízení má být zábavou až v druhé řadě. Jde totiž často o život. Na kole pak v prvé řadě o náš. Moc o tom nepřemýšlíme, ale i relativně malé rychlosti, kterých na kole dosahujeme, jsou životu nebezpečné.

„Dvacet pět nebo třicet kilometrů v hodině, to není na kole žádná velká rychlost. Pokud v této rychlosti upadnete z kola na asfalt nebo na obrubník, vlastně jste se zřítili téměř ze druhého patra hlavou na beton,“ poněkud lakonicky konstatuje záchranář Michal Mareček.

V takovém případě je rozhodující, zda máme na hlavě přilbu, nebo ne.

„Podle velkých amerických studií chrání přilba před úrazem mozku až z 80 %, před úrazem hlavy to je potom nějakých 60 až 80 %, ale to, co se nestalo, se těžko počítá. Před poškozením očí chrání na přilbě kšilt, který je užitečný třeba i proti oslnění. Další prospěšnou věcí je, že je cyklista v přilbě dobře vidět, protože přilba je většinou lesklá a světlá,“ doporučuje doktor Martin Sedlák.

A to se netýká jen těch, kteří ji mají mít povinně, tedy nezletilých do 18 let. Aby nám ale přilba hlavu ochránila, musíme ji mít řádně připevněnou. A hlavně u dětí bychom neměli podceňovat kvalitu přilby. Při její koupi bychom se měli zajímat o její homologaci.

„Evropská norma hovoří o způsobu značení, to znamená o značení písmeny CE, které je nezbytné. Pokud si chci ovšem nadstandardně ověřit, zda nejsem například cílem podvodu prodejce, mohu si značky prověřit buď prostřednictvím ministerstva dopravy, nebo prostřednictvím ministerstva průmyslu a obchodu, které má v kompetenci Českou obchodní inspekci,“ radí Josef Pokorný z Ministerstva dopravy ČR.

Jedna věc jsou cyklostezky nebo jízda na kole někde mimo komunikace. Největším nešvarem, který bohužel končí často nehodou, je pak ze strany cyklistů jízda vedle sebe.

„Ve skupině mimo obec musí cyklisté jezdit za sebou, nikoli vedle sebe. Pokud je krajnice sjízdná, je vhodné jezdit pokud možno mimo vozovku. Pokud krajnice na silnici není vybudovaná nebo je rozbitá a nesjízdná, je vhodné jezdit těsně při pravém okraji vozovky,“ vysvětluje právník Zdeněk Svátek.

Právě jízda cyklistů vedle sebe je postrachem řidičů. Spatří-li je na výjezdu z nepřehledné zatáčky, nemají šanci se jim vyhnout. A zatímco cyklista v lepším případě skončí s odřeninami, v horším bude nejen on zpytovat svědomí. A nikdo nechce žít s tím, že sice nezaviněně, ale přesto někoho zabil. Na druhou stranu řidič by měl cyklistu vždy míjet s dostatečným bočním odstupem, a hlavně, nejen kvůli paragrafům, dát při jeho předjíždění blinkr. Ti za ním totiž nemusí cyklistu vidět a díky tomu se dozvědí, že je před nimi nějaká překážka, kterou je potřeba objet. Narazit do patníku je přece jen něco jiného než do člověka. Nebo ne?

autor: pgj
Spustit audio