Zkáza pod Vesuvem
24. srpna roku 79 n.l., došlo ke katastrofě, která otřásla celým římským světem. Málokdo ji chápal jako obyčejný přírodní úkaz - to se jistě rozhněvali bohové! Jen oni mohli klidnou horu porostlou révovím proměnit v pekelnou výheň, jež zahubila tisíce lidí a smetla z povrchu zemského tři města. Hora nad Neapolským zálivem se jmenuje Vesuv a ta tři města byla Stabiae, Herculaneum a hlavně Pompeje.
Pompeje jsou známé především tragickými okolnostmi svého zániku; město však mělo v době katastrofy za sebou několik staletí dlouhou historii. Ptali jsme se na ní archeologa Pavla Titze z Katedry religionistiky a filosofie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice, který zná tuto historii i z osobní účasti na pompejských vykopávkách.
Co se ví o historii Pompejí od jejich založení až po tragický zánik?
„Pompeje byly založeny snad někdy v 7. století před Kristem přímo na mořském pobřeží v Neapolském zálivu, na takové terénní vlně, která byla tvořena mnohem starším lávovým výronem, pravděpodobně pocházejícím z Vesuvu. Bylo to příhodné místo, které nabízelo blízkost řeky Sarno a jejího ústí do Neapolského zálivu, stejně jako námořní kontakty a velice úrodnou oblast v zázemí. Přesto nemáme zcela jasnou představu o tom, jakým způsobem se následně město vyvíjelo. Víme o tom, že v relativní blízkosti sídlily kmeny Osků a v blízké Neapoli se nacházela velice silná řecká komunita. Vnitrozemí bylo naopak po určitou dobu ovládáno Etrusky. Popravdě řečeno, v těch nejstarších vrstvách Pompejí nacházíme elementy, které náleží všem těmto kulturám a nemůžeme zatím říct definitivně, zda město vzniklo z iniciativy všech těchto kultur nebo jen jedné z nich. Každopádně velice záhy se zde začaly projevovat vlivy mnoha etnik.“
Na Pompeje se většinou pohlíží jako na město římské. Takže to po dlouhou dobu jejich existence vlastně nebyla pravda?
„Bylo to město, které teritoriálně náleželo do takzvaného Velkého Řecka, tedy do oblasti kolonizované Řeky - do jižní Itálie, kde byl řecký vliv nesmírně silný. Vedle toho, zejména v průběhu 5. století př.n.l., se zde projevil významně také samnitský vliv. Samnité byli kmeny sídlící ve vnitrozemí Kampánie a v kopcích Apenin. Řím se z toho prvopočátku, kdy byl v polovině 8. století jen jakýmsi zárodkem města, zmocňoval Itálie velice zvolna. Mohli bychom říci, že Pompeje se staly jeho spojencem v průběhu doby helénistické, ve 4. - 3. století před Kristem. Přesto si zachovaly svou nezávislost a skutečně římským městem se stávají až na základě takzvané Spojenecké války, kdy celá řada spojenců od Říma odpadla, nebo spíše proti Římu vedla válku za to, aby byla obdařena římskými právy. Nebyla to tedy válka za nezávislost, ale válka za to, aby z těchto spojenců byli definitivně učiněni Římané. Na tomto základě se z Pompejí stává římská kolonie a teprve od roku 80 př. Kr. jsou Pompeje městem římským. Potom přichází zřízení císařství a především kolem přelomu letopočtu, ve významné době císaře Augusta, zaznamenává město velice pozoruhodný rozmach.“
Dalším významným mezníkem v jeho dějinách je rok 62 našeho letopočtu, kdy je město postiženo velice silným zemětřesením...
„To byla událost, která je reflektována i v římských písemných pramenech a popravdě řečeno, městem toto zemětřesení velice mocně zacvičilo. Dochází k opuštění celé řady domů, řada domů je také scelována, tak jak někdo z města odchází a jiný kupuje sousední dům a vytváří se tak větší celky. Ovšem z hlediska toho, co my víme, to nebyla zvlášť chytrá investice, protože v roce 79 dochází k definitivnímu zániku města.“
Jak vypadaly Pompeje před touto katastrofou? Jak byly velké a lidnaté a jaká byla tamní zástavba? Kromě řadových domů stála v Pompejích jistě také spousta významných veřejných budov...
„Pompeje jsou dochovány tak jedinečným způsobem, že je pro nás nesmírně obtížné nacházet paralely. My nedokážeme s určitostí říci, jestli se jednalo o město výjimečné nebo průměrné. Na základě jeho rozlohy lze soudit, že mohlo být obýváno nějakými 15 až 20 tisíci obyvatel, z nichž pravděpodobně naprostá většina nalezla smrt v onom osudném dni. Ve městě nacházíme celou řadu typicky antických atributů - město má své centrální náměstí, forum, poměrně archaického půdorysu, protáhlé a úzké. Právě tam budují Římané v roce 80 př. Kr., kdy do města přicházejí, ústřední městský chrám, který je zasvěcen kapitolské trojici. To byl takový obecný římský zvyk. Vedle toho zde nacházíme celou řadu dalších svatyní - Apollónovu svatyni, Venušinu svatyni a potom jeden archaický chrám, který se už v době zániku města nacházel v ruinách; oproti těm ostatním je to chrám řeckého typu a pravděpodobně tedy pocházel z toho nejstaršího horizontu. Velmi zajímavý je také chrámek zasvěcený egyptskému božstvu, bohyni Isidě, který byl shodou okolností objeven ještě dříve, než Evropa vůbec objevila starověký Egypt. Způsobil učiněnou senzaci a stal se obrovským turistickým lákadlem, mimo jiné proto, že byl v době zániku Pompejí kompletně zrekonstruován po tom velkém zemětřesení, narozdíl od většiny veřejných budov.“
Už jsme říkali, že Pompejané na to velké zemětřesení v roce 62 zareagovali masivní přestavbou. Ve většině případů se tedy týkala jen soukromých budov?
„Ty veřejné zůstaly po dlouhou dobu nedotčeny, nanejvýš byly jejich ruiny uklizeny. Vedle fora bychom měli také zmínit velké množství lázeňských komplexů, neboť přece jen ta hygiena byla ve starověkých městech do jisté míry problematická a byla řešena právě návštěvou veřejných lázní. Také bychom měli zmínit veřejné cvičiště, amfiteátr, kde bylo možné pořádat gladiátorské hry; ten pompejský je nejstarší ze všech římských amfiteátrů, které zatím byly nalezeny. Pozornosti návštěvníka neuniknou také monumentální hradby, které vymezovaly město oproti předpolí, ale poskytovaly také posvátnou ochranu. Hned za těmito hradbami už bylo možné například pohřbívat, takže vedle samotného města mohou při návštěvě Pompejí návštěvníci vidět také nekropole - celou řadu náhrobků, oltářů, hrobek s nápisy, které nám přinášejí konkrétní jména obyvatel Pompejí a tak podobně.“
Díky okolnostem zániku máme spoustu informací také o způsobu života Pompejanů. Co se dá o nich říci? Patřili spíše k těm bohatším?
„Město pochopitelně oplývalo všemi myslitelnými vrstvami obyvatelstva. Byly zde domy velkolepé, výstavné a inventářem skutečně bohaté, ale také domy rozlohou velice skromné a inventářem chudé. Moderní archeologie má dokonce metody, jak zkoumat například stravovací návyky obyvatel města. Nacházíme pozůstatky jídel, která tito lidé konzumovali a zatím se daří prokazovat to, že ve velkolepých domech lze také předpokládat konzumaci dražších druhů ryb, mladšího masa a podobně. Naopak v chudších domech se jedná o konzumaci starších kusů anebo běžnějších druhů ryb a tak dále. Bylo to přece jenom přímořské město, takže ta poptávka po rybách byla samozřejmě velice významná. Inventáře jednotlivých domů svědčí o tom, že mnozí Pompejané na tom skutečně nebyli špatně a velmi pravděpodobně se jednalo i o běžné řemeslníky, kteří provozovali nějakou svou konkrétní živnost a díky ní byli dostatečně solventní a mohli si dovolit žít v patřičném luxusu. Tím je míněno třeba to, že měli přípojku na veřejný vodovod nebo něco podobného. Co se týče drobných předmětů, jako byly šperky, případně mince a tak dále, tak v rámci výzkumu v Pompejích se jich našlo obrovské množství. Svědčí to o tom, že mnozí Pompejané si vedli relativně dobře.“
Jak už jsme slyšeli, pompejská idyla byla přerušena v roce 62 našeho letopočtu prvním krutým varováním - město pobořila série velkých otřesů. Spojovali si Pompejané tuto katastrofu s nedalekým Vesuvem? Jaký vůbec měli vztah k hoře, která se jim tyčila nad městem?
„Jedním z nejzajímavějších svědectví pro mne jako pro archeologa je freska nalezená v jednom pompejském domě. Je na ní namalován Vesuv jako jistá krajinka; jde o mimořádně zašpičatělou vysokou horu, která je porostlá révovím. Stojí u ní dokonce bůh vína Bakchus, který symbolizuje plodnost a velkou úrodu, kterou tato hora nedalekým obcím přinášela. Zdá se tedy, že obyvatelé Pompejí a vůbec okolí Vesuvu neměli žádné tušení, že by se mělo jednat o sopku. Tvar vulkánu také svědčí o tom, že těch 1280 metrů nadmořské výšky, které dnes Vesuv má, mohlo být před tím fatálním výbuchem možná ještě o třetinu více. Vypadá to, že si Římané vůbec nemysleli, že by Vesuv mohl představovat nějakou hrozbu. Na druhou stranu byli ovšem Pompejané a vůbec obyvatelé Neapolského zálivu a dost možná celé Itálie zvyklí na tektoniku Apeninského poloostrova. Ta koneckonců dodnes, jak jsme toho svědky, neustává a ani to zemětřesení v roce 62 jistě podstatnou část obyvatel neodradilo, neboť zapadalo do celkového kontextu. Skutečně nikdo nemohl tušit, že přijde něco tak strašlivého, jako byl výbuch v roce 79.“
Co se vlastně stalo 24. srpna onoho roku? Víme to poměrně přesně, protože o celé události se dochovalo svědectví vzdělaného očitého svědka. Svědectví takříkajíc z první ruky. Od koho?
„Historik Tacitus požádal svého přítele Gaia Plinia Mladšího, aby mu vyprávěl, jaké to bylo tehdy v roce 79, když Vesuv vybuchl a zaniklo několik měst v jeho okolí. Při tomto výbuchu také zemřel Pliniuv strýc Plinius Starší, který byl osobností natolik významnou, že vlastně právě to byla primární pohnutka Tacitova k tomu, aby se vůbec na tuto událost dotazoval. A Plinius Mladší tedy líčí historii, kdy jeho strýc byl císařem Titem povolán jako velitel námořnictva do neapolského městečka Misenum, kde byl hlavní přístav a kde Plinius Starší jako admirál plnil své vojenské povinnosti. Vedle toho byl pravděpodobně nejvzdělanějším Římanem své doby a napsal monumentální dílo Naturalis historia, jakousi encyklopedii pojednávající prakticky o všem, co tehdejší lidstvo vědělo. Když došlo k výbuchu, tak Plinius Starší nezaváhal a pod záminkou, že je třeba tuto mimořádnou událost prozkoumat a také poskytnout všem postiženým náležitou pomoc, se vydal přesně opačným směrem než všichni ostatní. Se svojí flotilou zamířil do Stabiae a k Pompejím, aby tento přírodní úkaz zkoumal. Plinius Starší byl příznivcem stoické filosofie, takže jeho synovec líčí jeho smrt jako smrt celkem vyrovnaného filosofa, který ovšem nedoplatil na nějakou kritickou situaci, ale na svůj vrozený neduh. On měl nějakou plicní indispozici, takže zatímco jeho služebnictvo se s nedostatkem čistého vzduchu vypořádalo celkem v pořádku, Plinius Starší se vzhledem k těm svým slabým plicím udusil. Tím, že Plinius Mladší vylíčil tuto historii, vzbudil Tacitovu zvědavost natolik, že ten mu píše znovu: řekni mi více.“
Plinius Mladší tedy sepsal druhý list, který obsahuje řadu významných podrobností o celé katastrofě. Můžeme je připomenout?
„Plinius Mladší ve svém druhém listě líčí, jak nejprve v Misenu, vzdáleném od Vesuvu téměř 30 kilometrů, takže z relativní blízkosti, bez toho, že by slyšeli jakékoliv hřmění, uzřeli nad horou obrovský sloup dýmu. Přirovnal jej tvarem k veliké pinii, středomořské borovici - takže dlouhý kmen a velice široká plochá koruna. A pak následovalo něco, co i sám Plinius Mladší líčí jako strašlivou věc. V podstatě během pár hodin za bílého dne nastala černočerná tma a na zem se začal snášet sopečný materiál. Vesměs šlo o popel a drobné kamínky. Tu a tam ovšem některý z těch kamenů byl i větší a tedy měl i větší razanci. A začalo docházet k velkým a mohutným otřesům půdy. Na základě toho, jak Plinius Mladší vylíčil průběh celé erupce, pojmenovali vulkanologové tento typ erupce, kdy z ničeho nic dojde k opravdu mohutnému výbuchu, jako pliniovskou.“
A jak dopadly Pompeje?
„Pompeje byly do výšky nějakých šesti metrů zasypány sopečným popelem a pemzou, což je velice lehounká a velmi porézní hornina. Vlastně jde o jakési minerály, které jsou vyvrženy v plynném stavu do vzduchu a poté, co se ochladí, tak zkondenzují na takový velice lehounký kamenný materiál. Pompeje byly pohřbeny, ale celá řada budov ještě nad tento materiál vyčnívala. Ovšem následně přichází ohromná tlaková vlna, jakýsi pyroklastický závan. Obrovská masa nesmírně horké hmoty, která byla z Vesuvu vyvržena, se tím, jak stoupala ovzduším, postupně ochladila, až nastal její termální kolaps a všechna ta hmota se zřítila zpět na místo, odkud byla vyvržena - na kužel Vesuvu. Po jeho úbočích se pak nesmírně rychle (vulkanologové hovoří o rychlosti vyšší než 100 kilometrů v hodině) v podobě tlakové vlny stále ještě enormně horkých a jedovatých plynů šířila do okolí. Tato tlaková vlna se nakonec přihnala i k Pompejím. V první řadě narazila na hradby města. To, co bylo nad hradbami, bylo následně smeteno. Navíc samozřejmě ten vulkanický materiál, byť byl sám o sobě velice lehký, tak v tom ohromném množství byl nakonec k neunesení pro celou řadu střech pompejských domů. Ty se často zřítily. Ten sopečný materiál také velice ochotně váže vodu a stává se tvrdším, například vlivem dešťů. Takže na tomto základě bylo město zakonzervováno v podstatě až do poloviny 18. století.“
Co si o katastrofě u Neapolského zálivu mysleli její současníci?
„O tom se zachovalo v antických pramenech několik komentářů. Je to vnímáno jako mimořádná katastrofa, v některých případech interpretovaná také ‚teologicky‘, to jest že oblast byla postižena hněvem bohů. To je v jistém smyslu v kontrastu právě s tou Pliniovou představou, neboť on skutečně celou událost považoval za přírodní úkaz, který bylo záhodno zkoumat. Ale fakt je, že císař Titus se pokoušel z této neblahé události pokud možno nějak ‚vybruslit‘, protože on nebyl ještě ani rok v úřadě a jeho říši postihla tato katastrofa, kterou celá řada obyvatel říše vykládala jakožto nevůli bohů. A on jako císař a vládce celé říše měl tedy jistou odpovědnost. Bylo na něm, aby bohové byli spokojeni s chováním lidí. Takže se pokoušel mimo jiné ustavením senátní komise, která pochopitelně k ničemu zvláštnímu nedospěla, a různými politickými i náboženskými kroky situaci urovnat.“
Pompeje, Stabiae a Herculaneum zmizely z povrchu zemského. Paměť na ně se v antických pramenech na čas uchovala. Místo, kde města stávala, bylo však zapomenuto. Pak zmizela i vzpomínka. Až v době humanismu a návratu k antickým pramenům se o zmizelých městech začalo znovu hovořit. Také o tom, že by snad bylo možné jejich trosky kdesi pod Vesuvem najít. Víc se od Pavla Titze z Katedry religionistiky a filosofie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice dozvíte zase v příštím Planetáriu.
Vysíláno v Planetáriu č. 30/2010, 24. - 30. července.
Přepis: NEWTON Media, a.s., redakčně upraveno. Repríza z Planetária č. 20/2009, vysílaného 16. - 22. května.
Kompletní rozhovor si poslechněte ZDE (16:36).
