Obyvatelé Mochovoje vidí už jen vyhořelou vesnici
V Rusku nepolevují vedra. Evropská část země se dál trápí ve čtyřicetistupňových teplotách, ale hlavně ve smogu z požárů, které dál sežehují řadu regionů. Podle ruských úřadů při nich zahynulo už nejméně 50 lidí. Další tisíce přišly o střechu nad hlavou a často i veškerý majetek. Jak se s katastrofou vyrovnávají a v jakých podmínkách žijí? To jsem zjišťovala v obcích zhruba 150 kilometrů jihovýchodně od Moskvy, na které požáry dolehly velmi dramaticky.
„V životě bývá lépe i hůř. Na tohle už asi do smrti nezapomeneme,“ vzpomíná na pár dnů staré události 71letá Anna Ivljevová z vesnice Mochovoje.
Z obce obklopené kolem dokola lesy jsou jen ohořelé trosky. Stojím na silnici, kolem které se malá vesnice rozprostírala. Je tu naprosté ticho, jen občas tu směrem k lesu projede auto s hasiči. Přede mnou stojí jediný dům, který se zachoval nedotčený – malá bytovka.
Muž s berlemi a jeho manželka odtamtud odnášejí své věci. Oba jsou tak traumatizovaní, že o svých zážitcích ani nechtějí mluvit. Jinak se všechno proměnilo v šedivý popel a doutnající černé oharky. To, jestli dál v lese hoří, se dá jen odhadovat. Celý region je pod poklopem ze smogu a hustého dýmu z požárů rašelinišť.
Jak říká 71letá Anna Fjodorovna, v den, kdy Mochovoje shořelo, všichni tušili, že může přijít katastrofa. „V jednu chvíli přiběhl soused a volá: Rychle vodu, za vesnicí hoří. Muži běželi hasit, my ženy jsme nachystaly dokumenty a nejnutnější věci k evakuaci, vyšly s ikonami ven. V tom žáru a dýmu jsme chodily kolem vesnice a modlily se,“ říká Anna Fjodorovna.
Ani procesí prosící o smilování však nepomohlo. Rychlost, s jakou o pár hodin později plameny udeřily, šokovala podle 71leté ženy úplně všechny.
„Najednou z minuty na minutu všude kolem hořelo. Vyběhli jsme ven, ale nic nebylo vidět, bylo šero, skoro tma. Naskočili jsme s manželem na motorku a jen odhadovali, kudy jet. Slyšeli jsme, jak do sebe vrazilo pár aut sousedů. Nakonec jsme se dostali na silnici, plameny šlehaly po obou stranách, stromy byly v jednom ohni, kolem létaly hořící větve, asfalt div netekl,“ líčí Anna Ivljevová dramatické okamžiky, které nejméně pro sedm jejích spoluobčanů skončily tragicky.
Sedíme v dusném pokojíku internátu v sousední vesnici Běloomut, která všem mochovským nabídla přístřeší. Zařízení je tu prosté - dvě postele, větrák, zavřené okno, ze kterého je vidět jen na pár desítek metrů. Hustý štiplavý dým všem připomíná, že požáry zdaleka nemusí být věcí minulosti.
Anin o tři roky starší manžel Vladimir je přitom přesvědčen, že události pro místní zdaleka nemusely skončit tak tragicky. „Zdejší starosta včas volal do Moskvy a prosil je o letadla, která by hasila ze vzduchu. Požár se šířil korunami stromů a ze země ho nešlo zlikvidovat. Moskva ovšem odmítla. Nikdo nevíme proč,“ říká Vladimir, který na adresu úřadů a jejich krizového managementu nešetří kritikou.
Podobný názor mají i mnozí další, kteří se tady v běloomutském internátu snaží zatím po kouskách poskládat dohromady aspoň základní živobytí – z krabic s darovaným oblečením a ochozenými páry bot.
Jak říká 60letá Lydie Lučkinová, mnozí přesto doufají, že je nakonec úřady na holičkách nenechají. Premiér Vladimir Putin obětem požárů tváří v tvář – byl mezi nimi i Lydiin manžel – slíbil finanční kompenzaci ve výši dvou set tisíc rublů a také, že jejich domy budou na podzim znovu stát. A jeho slovu prý mochovští věří.
Mnozí ovšem svorně s notnou dávkou realismu dodávají, že do podzimu je ještě daleko a cesta k proměně hromad popela v obyvatelná stavení zdaleka nemusí být tak jednoduchá, jako se slibuje.
Zobrazit polohu vesnic Mochovoje, Běloomut a města Sarov v Rusku na větší mapě
