Penis pravdy 2012
Nejpokleslejší verze apokalypsy od časů Bible, tak zní podtitul knihy nositele ceny Magnesia Litera 2009 za objev roku, Pavla Göbla. Jde o parodii na pohádku, též o groteskní vyprávění ze života současných společenských outsiderů a částečně také o jednu vizi konce světa.
Základem Göblovy knihy je pohádka Jana Drdy, Dařbuján a Pandrhola, k jejíž inspiraci se autor otevřeně hlásí. Také stěžejní postavy svého příběhu pojmenoval s průhlednou podobností: bohatý podnikatel je Drhola a jeho protiklad, nezaměstnaný alkoholický otec neperspektivní rodiny je Josef Parzbujan. V detailech se však obě historky liší – opozice dobra a zla je v té současné rozostřená, protože Drhola je svérázný vědec, chemik, podivín a vlastně dobrák, který nikterak neusiluje o vykořisťování. Naproti němu Parzbujan se neostýchá využít podvodu se sociálními dávkami k zisku nového televizoru (leitmotiv televizní obrazovky je v knize zásadní, právě ona tu působí jako šiřitelka „moudrosti“ a „zaručených informací“).
Dějová linie je opřena o zmíněné pohádkové téma – ze světa náhle zmizí smrt. Dva kamarádi se ji vypraví hledat, protože v jejich sociálním obzoru je omezený pozemský čas v podstatě záchranou: Taky život, jaky je naš, se da vydržet maximálně do smrti, dyl ne. Zjistí, že smrt, personifikovaná do lidské podoby a pod jménem František Veverka, posloužila právě Josefu Parzbujanovi k dobrému skutku, když potřeboval ženicha pro svoji dceru, aby mohl nechat pokřtít jejího nemanželského potomka. Stejně jako v pohádce však míru dobra dočasně přehluší hamižnost a bezohlednost. Smrtka skončí v bojleru a před lidmi se rozprostírá vidina nesmrtelnosti. Ale nakonec všechno dobře dopadne. Nebo špatně? Závěr své knihy načasoval Pavel Göbl výborně, skepticky, s potřebnou dávkou nadhledu a humoru, ale jestli z něj zavane rezignace vůči lidskému rodu, nebo naopak naděje, to jednoznačně rozhodnout není možné.
Převyprávět úplný děj Göblovy knihy ovšem také nelze. Ani komentovat pasáže hovorové, nářeční, cizojazyčné i zcela necitovatelné. Navíc do hlavního dění vstupuje fantastická, přemrštěná vsuvka imaginární krajiny a bizarních postav, která v celku působí poněkud zbytečně. Možná měla vše zpestřit coby automatický text bez přesnějšího vztahu k samotnému vyprávění. Namísto toho dělá dojem nezřízeného blábolení, které původně docela vtipný vyprávěcí styl ruší.
I přes výhrady, je zřejmé, že cílem této parodické hříčky je pobavení. A pro rytmus, při němž se věrohodnost a přijatelnost textu „natahuje“ téměř neudržitelně, má Pavel Göbl vskutku talent. Proto a pro zábavu stojí jeho kniha za přečtení.
Pavel Göbl, Penis pravdy 2012. Nejpokleslejší verze apokalypsy od časů Bible
Dauphin, Praha – Podlesí 2010, str. 239.
