Martin Ježek: „Dobrovolné“ návraty

A deník pokračoval: kdo nemá průměrný evropský plat, neměl by podle mocipánů z Paříže znečišťovat evropský prostor… V Paříži se teď schyluje ke schůzce představitelů několika evropských zemí, kteří se budou radit o problematice migrujících Romů.

A řešení problému bude nepochybně složitější, než dát jim do ruky pár eur, postrčit je, aby se (samozřejmě „dobrovolně“) posadili do letadla a vysvětlit jim, že se už nemají vracet zpátky.

O segregaci a bídných životních podmínkách Romů ve východní Evropě vědí všichni dlouhá léta. Tak například v České republice se o nich místopředseda vlády hanlivě vyjadřoval jako o „opálených spoluobčanech“, též jsme se doslechli od jisté političky že by jí nevadili za ostnatým drátem.

Romskou rodinu se kdosi pokusil zaživa upálit a když měla být ve školách zavedena volitelná (!) romština, strhl se neuvěřitelný poprask.

Naopak nikomu příliš nevadí poměrně časté vystěhovávání Romů z jejich domovů a raději ani nerozvádět, jak těžko se Romům hledá práce. Sice je osobně příliš neznáme, ale za to dobře víme, že zneužívají sociální dávky, do jednoho kradou - a když nekradou, tak hrají na automatech. Rovněž dobře víme, že do Británie či Kanady odcházeli nikoli kvůli diskriminaci, ale výhradně z „ekonomických důvodů“.

Není to žádná útěcha, ale nejsme v tom sami. Na jiném místě východní Evropy, v Maďarsku, se Romové stali oběťmi několika rasově motivovaných vražd. Nejchudší a zároveň největší romské komunity pak jsou na východním Balkáně. Romové tam mnohdy žijí v podmínkách, ve kterých by jiní nevydrželi.

Často vidíte vybydlený panelák, obehnaný zdí, která má jediný vchod hlídaný policistou. aby se dovnitř nedostal někdo nepovolaný. Romské děti běhají společně s domácími prasaty nahé mezi hromadami odpadků. Jinde je zase slum z dřevěných chatrčí pod dálničním mostem.

V romském táboře v Kosovu se zase zjistilo, že voda, kterou tu pijí, obsahuje těžké kovy a její požívání je životu nebezpečné. Je skutečně tak podivné, že mnohé romské rodiny chtějí z takových podmínek pryč?

Vzhledem k výše popsanému nevyznívá jako překvapivé vyjádření rumunského tajemníka pro integraci Romů, který v Paříži řekl, že Rumunsko pro podobné záležitosti, jako je romská emigrace, nemá žádnou proceduru. S ohledem na to, že v Evropě běží už pátým rokem Dekáda pro Romy, je to dost tristní situace. A ať se nikdo nediví, že Romové, kteří „dobrovolně“ přistanou v Bukurešti, hned přiznávají, že se brzy znovu vydají na cestu.

Francouzi ovšem mohou doufat, že si tentokrát zvolí jinou západoevropskou zemi – a takovou naději jim například dává romský dřevorubec, který u Lyonu ilegálně kácel stromy, vydělával si tím 700 eur měsíčně a prohlásil, že se určitě bude chtít vrátit na Západ, ale že si spíš vybere Velkou Británii. Jeho známý, který se ve Francii živil kapesní zlodějinou (světe div se, mezi emigranty nejsou jen samí světci), už také do Francie nechce, ale i on znovu odjede, jak řekl v Rumunsku na letišti.

Čili shrnuto: deportace nevyřeší vůbec nic, jen zpochybní pravidla volného pohybu v Evropské unii a přehodí problém z jedné země EU na jinou. Není už náhodou čas na to, aby jednotlivé evropské státy přestaly problém odstrkovat a začaly jej společně řešit tam, kde vzniká?

Autor je balkanolog, redaktor ČRo 2 - Prahy