Alexander Tolčinský: Bude chorvatský generál Gotovina odsouzen na 27 let?
Počátkem srpna uplynulo 15 let od operace chorvatské armády Oluja- v překladu bouře. Chorvatské jednotky tehdy rozdrtily jednoznačným způsobem quasi stát etnických Srbů zvaný do té doby Republika srbská Krajina. Během Oluje a týdnech po jejím skončení bylo ze svých domovů vyhnáno a přinuceno opustit území, kde žili po několik století na čtvrt milionu Srbů.
Právě ve zmíněné době před patnácti lety jsem pracoval v televizi OSN. Dostal jsem se do někdejšího centra srbské Krajiny Kninu dva dny poté, co jej chorvatská armáda dobyla. Město bylo vylidněné, většina obyvatel prchla po sérii výhrůžek a licoměrných poselství vysílaných chorvatským rozhlasem nejprve do oblastí ovládaných bosenskými Srby a později do vlastního Srbska. Zbytky Srbů vlastně zůstaly jen ve špatně dostupných vesničkách nad Kninem. Osobně jsem byl svědkem toho, jak chorvatští vojáci přišli do vesnice, kde tamní vyděšené obyvatele staršího věku lákali do Kninu. Slibovali jim 200 kun humanitárního příspěvku a vydání provizorních chorvatských dokumentů. Lidé se nakonec nechali přesvědčit.
Dole na ně skutečně čekalo zmíněných 200 kun na osobu. Byli uvítáni jako občané Chorvatské republiky. I na zmíněné provizorní doklady se dostalo. Když se však hodlali noví občané vrátit, zjistili jen, že jejich vesnice byla vypálena. Bez jakýchkoli nadějí se poté za posměšků vojáků a policistů odebrali pod ochranu vojáků OSN. Nakonec většina z nich odešla. Vrátit se nebylo kam. Cestou zpět do Záhřebu jsme v noci měli příležitost pozorovat, jak na obzoru v okolních kopcích hořely desítky požárů. Byly to srbské vesničky vypalované chorvatskými jednotkami.
Před mezinárodním tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii dnes obžaloba přednesla závěrečnou řeč v kause penzionovaných chorvatských generálů Anténo Gotoviny, Mladena Markače a Ivana Čermaka. Všichni působili jako velící důstojníci během Bouře a byli proto jako velitelé odpovědní za chování svých podřízených. Ti po týdny vraždili civilní obyvatelstvo, rabovali, vypalovali a ničili majetky srbského etnika. Nutili jej násilím odcházet z Chorvatska. Nikdo je od takového počínání neodrazoval, nebo mu nebránil.
Zmíněné skutečnosti přesně odpovídají režimu v Chorvatsku v době prezidenta Franja Tudžmana. Ten v době úderu v Krajině jen zopakoval své nikdy neskrývané názory. Cituji tehdejšího prezidenta. „Mnohonárodní státy nemají šanci obstát, Srbové jsou jednoznačně zástupci jiné civilizace a nemají tak právo žít společně s Chorvaty. Dodal také s pohrdavým úsměškem, že je třeba: opět cituji „Vytvořit pro Srby koridor, kterým budou prchat a zajistit jim tak jejich lidská práva.“ Problém je v tom, že to prezident Tudžman považoval za logické, nikoli za kruté. A neobstojí v tomto případě mnohokrát opakovaná pravda, že byly ze svých domovů na počátku války vyhnány tisíce Chorvatů. Nikdo to nezpochybňuje, ale na tom, že byla Krajina v roce 1995 systematicky a plánovitě etnicky vyčištěna od Srbů to nic nemění.
Odpovědnost generálů za to, čeho se masově dopouštěly jim podřízené oddíly je nezpochybnitelná. Svědčí o tom i výpovědi někdejších velitelů vojsk OSN jejichž poslání a postavení chorvatská strana během Oluje zcela ignorovala. Převládal již zmíněný pocit beztrestnosti za to, čeho se chorvatští vojáci během Bouře na příslušnících etnika, které prezident republiky považoval za méněcenné dopouštěli.
Gotovinovi, který byl do roku 2005 na útěku a byl nakonec zatčen na ostrově Tenerife hrozí až 27 let vězení. Pro generály Markače a Čermaka, kteří se do Haagu vydali dobrovolně pak 23 respektive 17 let. V Chorvatsku, kde průběh procesu přenáší televize stále většinou odmítají připustit, že by operace před 15 ti lety byla nějakým způsobem vážným porušením zákonů. Pokud vše půjde obvyklým tempem, vynese haagský tribunál verdikt během dvou až deseti měsíců. Bude zajímavé sledovat, jaké reakce rozhodnutí soudu v Chorvatsku vyvolá.
Vzájemné vztahy se Srbskem, kde většina vyhnanců skončila se postupně uklidňují, byť je normalizace řízena v uvozovkách shora. Míním tím stále častější setkávání prezidentů obou zemí Iva Josipoviče a Borise Tadiče, nebo představitelů vlád. Nebo spolupráce při boji s organizovaným zločinem. Hovořit o normálních vztazích průměrných příslušníků obou národů je však mírně řečeno předčasné.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.
