Zachráněna v šanghajském ghettu
Těžké chvíle 2. světové války prožila Anna Votická-Kantůrková v Šanghaji. Je málo známou skutečností, že i v této vzdálené destinaci bylo židovské ghetto. Jak náročné bylo opustit obsazenou vlast, odjet na Dálný východ a jak nesnadný byl pak návrat do osvobozené země, popisuje autorka ve své vzpomínkové knize.
„Narodila jsem se bezmála před sto lety 5. července 1913 rodičům Maxovi Kantůrkovi a Hedvice Kantůrkové-Kohnové. Naše rodina žila v Brandýse nad Labem, tehdy ještě v Rakousku-Uhersku. Byli jsme čeští Židé, obzvláště tatínek byl velký vlastenec. Měla jsem tři sourozence: Vildu, Ernu a Lízu.” Střídmými slovy připomínajícími jednoduchý deníkový záznam, a přece s mile starosvětským přídechem vypráví autorka o své rozvětvené rodině, která se z Brandýsa přestěhovala do Prahy. Vzpomíná na služku Fandu, na prázdninové cesty i školní léta: Prožili jsme šťastné dětství. „V zimě jsme bruslili, lyžovali a sáňkovali. V šesti letech mne přijali do baletu. … Byli jsme velmi soudržná rodina. Rodiče nikdy nejeli na dovolenou sami, dokonce i do kina nás vždy vzali s sebou.”
Spokojený život movité rozvětvené rodiny narušil nástup nacismu ve 30. letech minulého století. Tragický osud ovlivněný nutností rozhodnout se k útěku, nebo riskovat ohrožení života je v případě židovských obyvatel tehdejší Evropy všeobecně známý. U této konkrétní rodiny paní Anny Votické je výjimečný, nebo alespoň neobvyklý tím, že tehdy už vdaná žena unikla s manželem, dvěma dětmi a několika dalšími příbuznými do Číny: „Do Šanghaje jsme přijeli v pátek 10. května o půlnoci … Bylo nás šestnáct, včetně šesti dětí mladších šesti let a dvou párů z Vídně.”
I když přijímání uprchlíků nebylo v tradici Šanghaje nijak nová věc - fungovalo už od poloviny 19. století, kdy v městě vznikla cizinecká čtvrť - přece právě židovští utečenci museli mít při příchodu do metropole okupované v době druhé světové války Japonskem – tedy spojencem Německa – zvláštní pocit. Jaké nesnáze potkaly rodinu Votických, vypráví autorka hned v několika kapitolách. Vše ovšem převážilo do pozitiva v poměru k tomu, že jakkoliv byl komplikovaný únik, přesto znamenal relativní pocit bezpečí a možnost záchrany života. Návrat do Československa v roce 1945 totiž s sebou přinesl nutnost vyrovnat se s tím, že s řadou příbuzných, kteří utéct nestihli nebo nechtěli, už se neshledali. Druhá emigrace – po roce 1948 – byla vzhledem k prožitým dobrodružstvím jednoznačnou volbou. Rodina odešla do Kanady, kde autorka i její potomci a přátelé žijí dodnes.
Je zřejmé, že Anna Votická-Kantůrková i přes prožité útrapy vzpomíná ráda. S minulostí je vyrovnaná, se ztrátami smířená. O zlém vypráví klidně, o dobrém s laskavostí a s humorem. Nic nepřikrášluje, zbytečně nerozmělňuje. Nabízí své upřímné svědectví, a toho je třeba si především vážit.
Anna Votická, Zachráněna v šanghajském ghettu
Nakladatelství P3K, Praha 2010, překlad: Karel Esteřík, str. 112.
