Karel Wichs: Castrovy výroky

Postup, který Castro zvolil, aby o sobě dal světu vědět, už jednou v životě použil. V únoru 1957 přijel na Castrovo pozvání do tábora partyzánů v Sierra Maestra americký novinář Herbert Matthews. Jeho reportáž v New York Times měla velký ohlas. Tehdejší kubánský diktátor Fulgencio Batista okamžitě popřel pravdivost reportáže. Nebylo mu to však nic platné, neboť fotografie v listu mluvily samy za sebe.

Nyní Castro svým způsobem popřel své celoživotní snažení. Prohlásil například, že model kubánského socialismu nefunguje ani na Kubě, natožpak aby se mohl vyvážet do světa. Kuba se pod vedením Castra o to ovšem nesčetněkrát neúspěšně snažila, a to v Africe i v jižní Americe. Přiznání chyby je ovšem dost zlé, neboť mnoho Kubánců zahynulo při obraně socialistických výdobytků, jak je Castro prezentoval. Kdo nebojoval se zbraní v ruce musel si po léta utahovat opasek.

Goldberg nejel za Castrem sám. Přiletěl do Havany s expertkou na zahraniční styky USA Julií Sweig. Ta oslabuje Castrova slova a interpretuje je jako snahu pomoci bratrovi Raúlovi, kterému před čtyřmi lety odevzdal moc, aby pokračoval v hospodářských reformách. Obecně se soudí a řekl to v těchto dnech i Fidel, že státní moc nechává lidem jen málo prostoru, aby se mohli projevit.

Fidel se také vyjádřil k íránsko-izraelským vztahům, kvůli nimž vlastně Golddberga minulý týden na prodloužený víkend pozval.Na adresu íránského presidenta Mahmouda Ahmadinežáda prohlásil, že holokaust nelze popřít. A v jednu chvíli si do doprovodu přizval představitelku havanské židovské obce Adélu Dworinovou. Polibek, který pro ni měl, byl podle některých komentátorů vlastně vzkazem Íránu. Lze to ovšem chápat i tak, že Castro chce vyjít vstříc Washingtonu s cílem, aby americký prezident Barack Obama oslabil letitou hospodářskou blokádu. Však si na ni v proběhu rozhovoru s Goldbergem postěžoval.

V rozhovorech s americkým novinářem, které trvaly celkem deset hodin, Castro také přiznal, že se jeho režim nechoval dobře vůči homosexuálům. Slavná autobiografická kniha Reynalda Arenase Než zhasne světlo, která vyšla také česky, popisuje, jak byli lidé menšinové sexuální orientace zavíráni do táborů na převýchovu. Fidel Castro tak využíval tradiční předsudky Kubánců vůči homosexualitě. Pracovníci, kteří za odměnu přijížděli pracovat do Československa, mohli být kdykoli odvoláni, když je někdo nařkl z homosexuality. A doma už měli cejch na celý život.

Nebyl by to Fidel Castro, aby nepolaskal své ego. Nikdo jiný neví lépe než Kuba, tedy vlastně on, že svět stojí před jadernou válkou. V této souvislosti lze snad odpustit přiznání, že v roce 1962 nestálo za to nutit Moskvu, aby na ostrově rozmístila nukleární zbraně. Tehdy byl svět opravdu na pokraji války.

Mnoho Kubánců se bude cítit rozčarováno výroky svého vůdce. Bývá zvykem, že chyby a nepravdy končících politiků odhalují až ti noví. Není však obava, že by si Kubánci žádali změnu poměrů. Za šedesát let vlády Castra vyrostly celé generace, které v menší či větší míře tyjí z režimu a nedovolí tak snadno, aby je někdo odstavil od moci.

Po čtyřech letech mlčení vystoupil Fidel Castro před deseti tisíci posluchači, převážně studenty Havanské univerzity. Mělo to vypadat jako dřív, i když projev nepřednášel spatra, ale četl. Podle prestižního španělského listu El País ho mladí lidé přijímali vlažně. Povídali si při něm a závěrečný potlesk byl minimální. V jednu chvíli se Raúlu Castrovi studentů zželelo a řekl na mikrofon “dobrá zpráva - už schází jen kousek“. A přitom Fidelův projev byl nezvykle krátký: pouhých 45 minut.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.