Zachránily mě modlitby, vzpomíná zavalený horník

15. září 2010
Zblízka

Celý svět sleduje osud horníků zavalených v dole v Chile. Něco podobného prožíval před čtyřmi lety Zbigniew Nowak. Po výbuchu metanu na dole Halemba zůstal uvězněný kilometr pod zemí. Na rozdíl od chilských horníků bez jídla, vody, spojení s vnějším světem. Záchranáři ho vyprostili po pěti dnech.

Je únor 2006. V polském dole Halemba vybuchuje metan. Třiceti horníkům pod zemí se nic nestalo. Až na jednoho. Zbigniew Nowak zůstává pod nánosem uhlí, kamení, skály. Žije, ale to ví v tu chvíli jenom on sám.

„Všude byla tma, na zemi ležela lampa. Dívám se, co se stalo. Byl jsem uvězněný ze všech stran v prostoru tak metr na metr. Tak jsem si sedl a čekal, až pro mě někdo přijde,“ vzpomíná pan Nowak na čtyři roky starou událost. Věřil, že kolegové už jsou na cestě.

„Říkal jsem si, že od toho ti záchranáři přeci jsou. Věděl jsem, že nedorazí okamžitě. Ale bylo mi jasné, že mě stoprocentně budou hledat. Netušil jsem, že se ke mně prokopu až za pět dní,“ vybavuje si okamžiky strávené v dole.

K místu neštěstí dorazili i nejbližší horníka včetně manželky Marleny. „Nejhorší byla nejistota. Nevěděli jsme, co se s ním stalo, jestli žije. Řekli nám, že je zasypaný, že je obtížné se k němu dostat a že to potrvá dlouho,“ vybavuje si Marlena Nowakova.

Zachránily mě myšlenky na rodinu, říká horník

Osud jejího muže sledovalo celé Polsko. „Na začátku mi ještě svítila lampa a občas jsem se podíval na hodinky. Ale jak mi došla baterka, netušil jsem, kolik uběhlo času. Měl jsem pořád zavřené oči. Byla tam absolutní tma,“ dozvídám se od Zbigniewa Nowaka.

Většinu času jen spal, možná občas ztratil vědomí. Jakmile se probudil, tak si pískal, zpíval, říkal si vtipy. Snažil se rozptylovat, nemyslet na nejhorší, být pořád pozitivně naladěný.

„Nebála jsem se o jeho psychiku. Věděla jsem, že je silný. Říkala jsem si, že pokud je naživu, tak udělá všechno pro to, aby kvůli mně a hlavně dceři přežil. Ona je totiž postižená. Věděl, že ho potřebuje, že ji nemůže opustit,“ vzpomíná horníkova manželka.

„Myslím, že mi velmi pomohla modlitba k Bohu. Mluvil jsem s ním, jako by byl vedle mě. A taky mě zachránily myšlenky na rodinu, ženu a naši postiženou dceru,“ přiznává pětatřicetiletý Zbigniew Nowak. Přiznává však, že musel čelit i velmi krizovým momentům.

„Chtěl jsem si podřezat žíly. Měl jsem u sebe takový malý nožík. Už jsem toho měl dost, trvalo to strašně dlouho. Ale pak jsem si uvědomil, že bych totálně zmařil celou záchrannou akci. Tak jsem začal šíleně řvát a zbavil jsem se těch černých myšlenek,“ říká mi horník.

Málokdo doufal, že muž přežije

Také lidé na povrchu už přestali věřit, že Zbigniewa Nowaka uvidí živého. „Den před tím, než ho zachránili, to byla neděle večer, přijel k nám domů můj otec a začal plakat. Uvědomila jsem si, že je zle. V ten moment jsem ztratila naději, že to dobře dopadne. Byl dole už pátý den bez jídla, bez vody,“ připomíná manželka.

Ale její muž si poradil. „Jediná věc, kterou jsem měl u sebe, byl sešit, do kterého jsem si zapisoval naměřenou koncentraci metanu. Říkám si: Stránka, to je přeci celulóza, to mi nemůže ublížit. A co mě nezabije, to mě posílí. Tak jsem ji vytrhl, natrhal na drobné kousky a začal žvýkat. Říkal jsem si, že je to prostě dobrá kotleta a ne kus papíru,“ vzpomíná pan Nowak.

Jeho šestiletá dcera Laura mezitím už jako jediná věřila, že táta přežije. „Nevím, jak to věděla. Říkají, že snad díky telepatii. Všichni jsme byli na pokraji zhroucení a ona pořád urputně trvala na tom, že táta žije, že musíme jen čekat a čekat,“ dodává paní Nowakova.

Zbigniewa Nowaka zachránili po pěti dnech. První, o co požádal záchranáře, byla voda a obyčejné jablko. Změnilo ho těch pět dnů na hranici mezi životem a smrtí?

„Jinak se dívám na život. Všímám si teď každého detailu. Mám radost, když zpívá pták, kvete strom. Mnohem víc si vážím toho, co vidím. Taky by se totiž mohlo stát, že už je to naposledy,“ uzavírá Zbigniew Nowak.


Zvětšit mapu: důl Halemba ve Slezské Rudě
autor: pev
Spustit audio